Dám zde příklad z jiné, více známé oblasti, z oblasti léků. Aby bylo jasno, mne patentování léků nijak netěší. Já bych byl první, kdo by volal, aby léky byly levně dostupné každému, aby si na nich nemastily kapsy bohaté koncerny. Kdyby to šlo. Jenomže ono to nejde.
Vyvinout a uvést na trh nový lék, to už dávno není záležitost pro Geniálního Vynálezce, kterého ve chvilce svatého vytržení políbí múza a on vymyslí preparát pro záchranu miliónů strádajících. Ano, ten nápad i mravenčí práce tam být musejí, bez nich by to nešlo. Ale ono to samo nestačí, to samo je dokonce žalostně málo. Skutečnost je taková, že dnes stojí vyvinutí a zavedení nového léku částku řádově 100 miliónů. Dolarů, prosím, nikoliv korun! Líbit se nám to nemusí, ale je to fakt, který nemůžeme změnit. Jen malá část této částky představuje náklady na základní a vyhledávací výzkum. Mnohem větší část je cena za uvedení léku na trh. To mimo jiné zahrnuje důkladné testování a schvalování léku, vývoj technologie pro jeho výrobu, vymyšlení testovacích metod pro jeho kontrolu atd. atd. A nyní si položme otázku: co by se stalo, kdyby nebylo možno léky patentově chránit?
Odpověď je stejně jednoduchá, jako smutná. Kdyby neexistovala patentová ochrana léků, farmaceutické koncerny by mohly jít jen dvěma cestami (nepodléhejme iluzi, že ve vedení všech firem sedí jen a jedině idioti). Ta první je, že by nevyvíjely nic. Pro některé z nich by prostě bylo jednodušší počkat, až někdo naivně vyvine nový lék. A až ten lék bude vyvinutý, velký koncern za 5 miliónů (korun, nikoliv dolarů!) přetáhne hlavního technologa od konkurence a ten mu výrobu zavede. Jednoduché, laciné, vyzkoušené. Jenže to je cesta do pekel, protože za takové situace by se vývoj prakticky zastavil, neboť nikdo by nechtěl být tím naivním hlupákem, kterého nakonec oškubou. Druhá cesta je stejně špatná: koncerny by sice výzkum a vývoj nezastavily, ale provedly by taková utajovací opatření, že by na veřejnost (a ke konkurenci) neproniklo ani zrnko užitečné informace. Takže faktický monopol by zde byl taky, koncerny by se dál radovaly z tučných zisků, ale bylo by to bez časového omezení. Na rozdíl od patentů, které za určitou dobu vyprší.
Nemohu na tomto místě nepoukázat na zkušenosti s jistou nejmenovanou velkou softwarovou firmou. Domnívám se, že mezi vynikajícím obchodním úspěchem jejich (jinak technicky mizerného) operačního systému a mezi tím, že nikdy nezveřejnili jeho zdrojové kódy, existuje dosti silná souvislost. Zkusme si položit otázku, zda opravdu stojíme o to, abychom na počítači měli padavý program, o kterém nikdo neví "co vlastně je vevnitř"? Který navíc de iure ani nesmíme dekompilovat, abychom se dověděli, proč nám to padá??!
Bohužel, cena software a jeho uvedení na trh se našemu "lékovému" příkladu začíná dost blížit. Kdo nevěří, ať si spočítá české firmy, které úspěšně prorazily na světový trh se svým originálním softwarovým produktem! Z toho všeho vyplývá jediný výsledek. Patentování software je ošklivé zlo, ale je to nutné zlo. Každý jiný způsob by byl ještě horší. Proto ze všech sil říkám: Ano, nechť je software možno patentovat. Ale nechť se doba, po kterou patent platí, stanoví jako rozumný kompromis. Bude-li příliš krátká, je to špatně - do vývoje programů se nevyplatí investovat, výzkum se zastaví. Bude-li příliš dlouhá, je to také špatně - koncerny si nejen zaplatí všechny náklady, ale na náš úkor si budou plnit kapsy nezdůvodněnými zisky.
Takže, podle mého skromného názoru, vůbec nemá smysl klást si otázku, zda software patentovat či nikoliv. Odpověď je jednoznačná - rozhodně ano (a dokonce už to tady mělo dávno být). Ale velmi vážně bych doporučoval diskutovat, jak dlouho má patentový monopol na software trvat? Rok? Pět let? Deset let jako u ochranných známek? Nebo 70 let jako u autorských práv?
