Po čtyřiceti letech vlády KSČ nespokojení Češi a Slováci prostě neuměli domyslet, jak by ona "změna" mohla vypadat.
Ještě v týdnu kolem 10. prosince 1989 rozdělili své odpovědi na otázku "Kudy se má naše společnost ubírat" takto: - socialistickou cestou: 41 procent; - kapitalistickou cestou: 3 procenta; - něco mezi tím: 52 procent.
"Výsledky nenasvědčují tomu, že slovo 'socialismus' bylo dosavadním historickým vývojem v Československu zdiskreditováno," komentovali to autoři průzkumu z ÚVVM.
A jen pětina Pražanů (a to bývala Praha nespokojenější než zbytek státu) považovala v roce 1988 období od roku 1970 za převážně neúspěšné.
Ve veřejnosti sice panovalo přesvědčení, že "KSČ to dělá špatně", ale významný, ne-li hlavní proud mínění pořád odpovídal transparentu, který kdosi rozvinul při Gorbačovově návštěvě v roce 1987: "Více socialismu - více demokracie".
Pro takzvanou vedoucí úlohu Komunistické strany Československa bylo v roce 1988 šedesát procent dotázaných občanů. V červnu 1989 ji považovalo za důležitou jen 41 procent lidí a jen každý sedmý za "rozhodně důležitou". O půl roku později parlament "vedoucí úlohu" škrtal z ústavy a opačný názor mělo už jen 14 procent občanů (v České republice to bylo 11 procent, což mimochodem až do loňska zhruba odpovídalo voličskému kádru komunistické strany).
Ale lidé hodně odlišovali "vedoucí roli KSČ" a její "uskutečňování v praxi". V roce 1986 s tou praxí bylo spokojeno 58 procent dotázaných, o tři roky později už jen 31 procent.
"V porovnání s poznatky z poloviny osmdesátých let dochází k významnému nárůstu kritických hodnocení a pohledů na význam a realizaci role KSČ v naší společnosti," konstatoval Ústav pro výzkum veřejného mínění.
I průzkumy ukázaly, že přestavbě na československý způsob se moc nevěřilo. "Převážná část občanů souhlasí s tím, že jde o zásadní přeměnu systému řízení národního hospodářství. Současně však rostou připomínky k jejímu pomalému a nedůslednému provádění, vzrůstá nedůvěra v její úspěšné dokončení," uvedl ÚVVM ve zprávě k výzkumu ze září 1988.
"Průzkumy od roku 1987 ukazovaly, že lidé zpočátku přestavbu podporovali; brzy se však rozšířila nespokojenost, protože politický systém se neměnil. Lidem, kteří přestavbu řídili, vyjádřilo v polovině roku 1989 důvěru jen 23 procent lidí," píšou lidé z ÚVVM v "porevoluční" publikaci Sondy do veřejného mínění.
Čísla potvrdila, že příměr Miloše Jakeše o "kůlu v plotě" (červenec 1989) byl výstižný.
Většině lidí - mimo jiné pohlížejících do Polska a Maďarska připadalo, že mají málo práv, jednostranné informace, málo možností "do toho mluvit". V roce 1988 a v polovině roku 1989 odpověděli na otázku, jaké mají "lidé jako oni" možnosti otevřeně se vyjadřovat k problémům a nedostatkům ve společnosti: 1988 1989 Velké 20 % 13 % Omezené 47 % 46 % Téměř žádné 28 % 36 % Pět měsíců před listopadem 1989 čtyři pětiny lidí prohlásily, že mají omezené nebo skoro žádné možnosti podílet se na rozhodování v občanských a národních výborech.
Ne že by pocit "naše slovo nemá žádnou váhu, o všem si rozhodují ti nahoře" zmizel: osm let nato uvedla jen čtyři procenta lidí, že cítí možnost ovlivňovat problémy na celostátní úrovni. Názory se nezměnily, změnil se jen obsah slov "možnost ovlivňovat".
POCITY ŘADOVÉHO OBČANA
Z průzkumů je evidentní, že měsíc po měsíci stoupal pocit "prohnilosti" poměrů.
Převládal názor, že do KSČ se vstupuje hlavně z prospěchářských důvodů. (Ve straně bylo zhruba 1,7 milionu z 15 milionů obyvatel Československa.) Dnes je ovšem mínění stejně kritické i k novým poměrům.
V roce 1988 se přes 40 procent Pražanů přiklánělo k názoru, že o dobrém místě a studiu rozhodují úplatky (bylo to o 5 procent více než v roce 1986). (Po deseti letech české průzkumy ukázaly, že korupce patrně ubylo, ale "přelila" se ze služeb do státní správy. Na konci osmdesátých let pokládalo korupci za samozřejmou součást života 8 procent dotázaných, po deseti letech 22 procent.) Tři čtvrtiny Pražanů si před jedenácti lety myslely, že členové KSČ mají víc výhod než ostatní občané. (Ale už začátkem roku 1994 dospěli Češi k názoru, že politické špičky mají víc výhod než za socialismu. Jen 40 procent dalo politikům nového režimu vyšší morální kredit než těm předlistopadovým. A jenom necelá třetina souhlasila s názorem, že vláda a představitelé koaličních stran mají méně výsad než bývalí komunističtí funkcionáři.
Dokonce i mezi stoupenci pravice byl tento názor v menšině.) Volební systém (jednotné kandidátky Národní fronty) chtělo v roce 1988 zachovat jen 5 procent dotázaných - 89 procent si myslelo, že nejlepší by bylo, aby se organizace Národní fronty dohodly alespoň na dvou kandidátech, nebo aby každá organizace Národní fronty navrhla svého člověka. Jen výjimečně se lidé přiklonili k možnosti "jiný způsob", pod kterou se dají zahrnout všechny ostatní svobodné volební procedury.
S tvrzením, že politický systém je demokratický, nesouhlasilo na podzim 1988 dvaačtyřicet procent lidí a v červnu 1989 už 53 procent. "Výzkum ukazuje, že i zde leží jeden z kořenů projevů odcizení ve vztahu k politickému systému, pocit z malé možnosti ovlivnit to, co se ve společnosti děje, pocit manipulovatelnosti 'řadového občana'," komentoval to ÚVVM ve své zprávě pro KSČ.
Co s tím? S konstatováním "pouze opoziční politická strana zajistí demokracii" souhlasila více než třetina lidí, ale další téměř třetina odpověděla slovem "nevím". Ještě častěji zazněla vyhýbavá odpověď u otázky, zda by se měly do Národní fronty zařadit i organizace, které nesouhlasí s oficiálními názory (ano, v otázce byl použit termín "oficiální názory").
ÚVVM k tomu poznamenal: "Svoji roli sehrává určitá neochota nebo obavy vyjadřovat se otevřeně k politické situaci v ČSSR, případně i rozporuplnost odhadu jejího dalšího vývoje.
Některé z výroků leží pravděpodobně i mimo obvyklý myšlenkový rámec části populace, lidé běžně neuvažují o politické opozici..." Pro občana Československa roku 1989 nebylo snadné představit si konkurenci politických stran. Jakých? Kde se vezmou? "Jinou společnost než socialismus většina lidí neznala, respektive o ní měla zkreslené informace. Kapitalismus znali z výkladních skříní, ale o společenské nebo ekonomické struktuře takového systému věděli málo," říká dnes Jan Herzmann, který tehdy pracoval v Ústavu pro výzkum veřejného mínění.
"Když existuje monopol moci, řada lidí to prostě jen bere na vědomí, a nijak to nekomentuje," uvedl jeho tehdejší kolega Ján Mišovič.
OD DESÍTI K PĚTI
Několik měsíců před pádem komunistické vlády lidé v průzkumech také srovnávali perspektivy socialismu a kapitalismu.
"Kapitalistický systém" jasně vyhrál, pokud jde o budoucnost vědy a techniky a životní úrovně. (Federální statistický úřad ve zprávě o vývoji hospodářství za rok 1988 napsal: "Společenská spotřeba se zvýšila v souladu s plánovanými záměry. Potřeby obyvatelstva však nebyly dostatečně uspokojovány, zejména v sortimentu a kvalitě zboží i v úrovni služeb.") Kapitalismus v průzkumu předčil socialismus i jako záruka rozvoje lidských schopností.
Naopak, socialismu lidé daleko více věřili v souvislosti s "životem bez obav" a zajištěním sociálních jistot. Přesně stejné důvody se objevují i dnes jako nejčastější argument těch, kteří zdůrazňují přednosti minulého režimu. (Podle nejčerstvějšího průzkumu firmy STEM jsou názory, že socialismus byl horší nebo lepší než dnešní režim, přesně vyrovnané. Jako hlavní handicap dneška dotázaní uvedli nezaměstnanost.) Ještě v roce 1986 byl podle veřejného mínění socialismus perspektivnější i v oblasti technického rozvoje, i jako systém zajišťující vyšší životní úroveň.
Všechny časové řady z průzkumů konce osmdesátých let mluví v neprospěch tehdejší moci. Není v nich žádný trend, který by KSČ povzbudil a potvrdil hesla o "jednotě strany a lidu".
Rostla skutečně nespokojenost tak, jak ukazují data, nebo to bylo tím, že se občané méně báli v dotaznících říkat, co si skutečně myslí? Odborníci, kteří se tehdy na výzkumech podíleli, mluví o kombinaci obojího. Ubývalo lidí, již se báli odpovídat po pravdě; a nespokojenost rostla, koncentrovala se - mimo jiné proto, že režim na ni nereagoval, respektive reagoval jen mělkou "perestrojkou". "Mám dojem, že ten poslední faktor v sobě obsahuje i nespokojenost, kterou lidé v průzkumech vyjadřují dnes," řekl Jan Herzmann.
Ještě v týdnu kolem 10. prosince 1989 rozdělili své odpovědi na otázku "Kudy se má naše společnost ubírat" takto: - socialistickou cestou: 41 procent; - kapitalistickou cestou: 3 procenta; - něco mezi tím: 52 procent.
"Výsledky nenasvědčují tomu, že slovo 'socialismus' bylo dosavadním historickým vývojem v Československu zdiskreditováno," komentovali to autoři průzkumu z ÚVVM.
A jen pětina Pražanů (a to bývala Praha nespokojenější než zbytek státu) považovala v roce 1988 období od roku 1970 za převážně neúspěšné.
Ve veřejnosti sice panovalo přesvědčení, že "KSČ to dělá špatně", ale významný, ne-li hlavní proud mínění pořád odpovídal transparentu, který kdosi rozvinul při Gorbačovově návštěvě v roce 1987: "Více socialismu - více demokracie".
Pro takzvanou vedoucí úlohu Komunistické strany Československa bylo v roce 1988 šedesát procent dotázaných občanů. V červnu 1989 ji považovalo za důležitou jen 41 procent lidí a jen každý sedmý za "rozhodně důležitou". O půl roku později parlament "vedoucí úlohu" škrtal z ústavy a opačný názor mělo už jen 14 procent občanů (v České republice to bylo 11 procent, což mimochodem až do loňska zhruba odpovídalo voličskému kádru komunistické strany).
Ale lidé hodně odlišovali "vedoucí roli KSČ" a její "uskutečňování v praxi". V roce 1986 s tou praxí bylo spokojeno 58 procent dotázaných, o tři roky později už jen 31 procent.
"V porovnání s poznatky z poloviny osmdesátých let dochází k významnému nárůstu kritických hodnocení a pohledů na význam a realizaci role KSČ v naší společnosti," konstatoval Ústav pro výzkum veřejného mínění.
I průzkumy ukázaly, že přestavbě na československý způsob se moc nevěřilo. "Převážná část občanů souhlasí s tím, že jde o zásadní přeměnu systému řízení národního hospodářství. Současně však rostou připomínky k jejímu pomalému a nedůslednému provádění, vzrůstá nedůvěra v její úspěšné dokončení," uvedl ÚVVM ve zprávě k výzkumu ze září 1988.
"Průzkumy od roku 1987 ukazovaly, že lidé zpočátku přestavbu podporovali; brzy se však rozšířila nespokojenost, protože politický systém se neměnil. Lidem, kteří přestavbu řídili, vyjádřilo v polovině roku 1989 důvěru jen 23 procent lidí," píšou lidé z ÚVVM v "porevoluční" publikaci Sondy do veřejného mínění.
Čísla potvrdila, že příměr Miloše Jakeše o "kůlu v plotě" (červenec 1989) byl výstižný.
Většině lidí - mimo jiné pohlížejících do Polska a Maďarska připadalo, že mají málo práv, jednostranné informace, málo možností "do toho mluvit". V roce 1988 a v polovině roku 1989 odpověděli na otázku, jaké mají "lidé jako oni" možnosti otevřeně se vyjadřovat k problémům a nedostatkům ve společnosti: 1988 1989 Velké 20 % 13 % Omezené 47 % 46 % Téměř žádné 28 % 36 % Pět měsíců před listopadem 1989 čtyři pětiny lidí prohlásily, že mají omezené nebo skoro žádné možnosti podílet se na rozhodování v občanských a národních výborech.
Ne že by pocit "naše slovo nemá žádnou váhu, o všem si rozhodují ti nahoře" zmizel: osm let nato uvedla jen čtyři procenta lidí, že cítí možnost ovlivňovat problémy na celostátní úrovni. Názory se nezměnily, změnil se jen obsah slov "možnost ovlivňovat".
POCITY ŘADOVÉHO OBČANA
Z průzkumů je evidentní, že měsíc po měsíci stoupal pocit "prohnilosti" poměrů.
Převládal názor, že do KSČ se vstupuje hlavně z prospěchářských důvodů. (Ve straně bylo zhruba 1,7 milionu z 15 milionů obyvatel Československa.) Dnes je ovšem mínění stejně kritické i k novým poměrům.
V roce 1988 se přes 40 procent Pražanů přiklánělo k názoru, že o dobrém místě a studiu rozhodují úplatky (bylo to o 5 procent více než v roce 1986). (Po deseti letech české průzkumy ukázaly, že korupce patrně ubylo, ale "přelila" se ze služeb do státní správy. Na konci osmdesátých let pokládalo korupci za samozřejmou součást života 8 procent dotázaných, po deseti letech 22 procent.) Tři čtvrtiny Pražanů si před jedenácti lety myslely, že členové KSČ mají víc výhod než ostatní občané. (Ale už začátkem roku 1994 dospěli Češi k názoru, že politické špičky mají víc výhod než za socialismu. Jen 40 procent dalo politikům nového režimu vyšší morální kredit než těm předlistopadovým. A jenom necelá třetina souhlasila s názorem, že vláda a představitelé koaličních stran mají méně výsad než bývalí komunističtí funkcionáři.
Dokonce i mezi stoupenci pravice byl tento názor v menšině.) Volební systém (jednotné kandidátky Národní fronty) chtělo v roce 1988 zachovat jen 5 procent dotázaných - 89 procent si myslelo, že nejlepší by bylo, aby se organizace Národní fronty dohodly alespoň na dvou kandidátech, nebo aby každá organizace Národní fronty navrhla svého člověka. Jen výjimečně se lidé přiklonili k možnosti "jiný způsob", pod kterou se dají zahrnout všechny ostatní svobodné volební procedury.
S tvrzením, že politický systém je demokratický, nesouhlasilo na podzim 1988 dvaačtyřicet procent lidí a v červnu 1989 už 53 procent. "Výzkum ukazuje, že i zde leží jeden z kořenů projevů odcizení ve vztahu k politickému systému, pocit z malé možnosti ovlivnit to, co se ve společnosti děje, pocit manipulovatelnosti 'řadového občana'," komentoval to ÚVVM ve své zprávě pro KSČ.
Co s tím? S konstatováním "pouze opoziční politická strana zajistí demokracii" souhlasila více než třetina lidí, ale další téměř třetina odpověděla slovem "nevím". Ještě častěji zazněla vyhýbavá odpověď u otázky, zda by se měly do Národní fronty zařadit i organizace, které nesouhlasí s oficiálními názory (ano, v otázce byl použit termín "oficiální názory").
ÚVVM k tomu poznamenal: "Svoji roli sehrává určitá neochota nebo obavy vyjadřovat se otevřeně k politické situaci v ČSSR, případně i rozporuplnost odhadu jejího dalšího vývoje.
Některé z výroků leží pravděpodobně i mimo obvyklý myšlenkový rámec části populace, lidé běžně neuvažují o politické opozici..." Pro občana Československa roku 1989 nebylo snadné představit si konkurenci politických stran. Jakých? Kde se vezmou? "Jinou společnost než socialismus většina lidí neznala, respektive o ní měla zkreslené informace. Kapitalismus znali z výkladních skříní, ale o společenské nebo ekonomické struktuře takového systému věděli málo," říká dnes Jan Herzmann, který tehdy pracoval v Ústavu pro výzkum veřejného mínění.
"Když existuje monopol moci, řada lidí to prostě jen bere na vědomí, a nijak to nekomentuje," uvedl jeho tehdejší kolega Ján Mišovič.
OD DESÍTI K PĚTI
Několik měsíců před pádem komunistické vlády lidé v průzkumech také srovnávali perspektivy socialismu a kapitalismu.
"Kapitalistický systém" jasně vyhrál, pokud jde o budoucnost vědy a techniky a životní úrovně. (Federální statistický úřad ve zprávě o vývoji hospodářství za rok 1988 napsal: "Společenská spotřeba se zvýšila v souladu s plánovanými záměry. Potřeby obyvatelstva však nebyly dostatečně uspokojovány, zejména v sortimentu a kvalitě zboží i v úrovni služeb.") Kapitalismus v průzkumu předčil socialismus i jako záruka rozvoje lidských schopností.
Naopak, socialismu lidé daleko více věřili v souvislosti s "životem bez obav" a zajištěním sociálních jistot. Přesně stejné důvody se objevují i dnes jako nejčastější argument těch, kteří zdůrazňují přednosti minulého režimu. (Podle nejčerstvějšího průzkumu firmy STEM jsou názory, že socialismus byl horší nebo lepší než dnešní režim, přesně vyrovnané. Jako hlavní handicap dneška dotázaní uvedli nezaměstnanost.) Ještě v roce 1986 byl podle veřejného mínění socialismus perspektivnější i v oblasti technického rozvoje, i jako systém zajišťující vyšší životní úroveň.
Všechny časové řady z průzkumů konce osmdesátých let mluví v neprospěch tehdejší moci. Není v nich žádný trend, který by KSČ povzbudil a potvrdil hesla o "jednotě strany a lidu".
Rostla skutečně nespokojenost tak, jak ukazují data, nebo to bylo tím, že se občané méně báli v dotaznících říkat, co si skutečně myslí? Odborníci, kteří se tehdy na výzkumech podíleli, mluví o kombinaci obojího. Ubývalo lidí, již se báli odpovídat po pravdě; a nespokojenost rostla, koncentrovala se - mimo jiné proto, že režim na ni nereagoval, respektive reagoval jen mělkou "perestrojkou". "Mám dojem, že ten poslední faktor v sobě obsahuje i nespokojenost, kterou lidé v průzkumech vyjadřují dnes," řekl Jan Herzmann.
