Na druhé straně diabetik ročně doplatí i tisíce, chce-li mít svou strázeň pod kontrolou. Duševně nemocní lidé, pacienti s Alzheimerovou chorobou, musí obětovat dokonce tři čtyři tisíce měsíčně (podpora v nezaměstnanosti), aby si prodloužili aktivní soběstačný život a oddálili demenci.
Právě kvůli vážně nemocným lidem byla zdravotní solidarita vymyšlena, zavedena. A právě oni z ní bývají vylučováni.
Ptejme se každý sám sebe: Chci mít krytá záda a peněženku v časech vážného onemocnění, anebo ve chvíli, kdy mne stihne každoroční nachlazení? Obojí nelze. Není dost peněz. Není v bezbřehém bezplatném systému dost motivace a ochoty šetřit.
Sobectví převlečené za solidaritu má také své ekonomické ztráty. Lék na "alzheimera" stojí denně zhruba stokorunu, pobyt v psychiatrické léčebně několik stokorun. První může oddálit druhé.
První se neproplácí, druhé ano. Společnosti rostou náklady i jinde.
Drahé léky si ne každý může dovolit, odchází předčasně do invalidní penze. Kde je aspoň logika peněz, když už logika srdce chybí? "Nejsociálnější" politici volají "Nikdy", přijde-li řeč na peníze a zdraví. Prý nelze omezovat lidem přístup k lékařské péči většími doplatky, spoluúčastí. Opravdu nelze? Jak komu.
