Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sny, jimž propadal český národ, v podání spisovatele Pavla Kosatíka

  9:12aktualizováno  9:12
Většina národů nějaké ty sny má, a možná že čím je národ mladší, tím jich má více – to jsou slova, která napsal historik Zbyněk Zeman do předmluvy k nové knize spisovatele Pavla Kosatíka České snění.

Socha svobody vystavěná u příležitosti VII. sletu všesokolského v Praze, rok 1920 | foto: Repro - Kniha České snění

Sny, jež Kosatík jeden po druhém stopuje a analyzuje, většinou od 19. století do konce normalizace, jsou: Sen o Slovensku, Sen o cestě na jih, Sen o pravlasti, Sen o tělesné zdatnosti, Sen o vyhraných bitvách, Sen o Lužici, Sen o Rusku, Sen o SSSR, Sen o moři, Sen o koloniích, Sen o státě pro 40 milionů lidí, Sen o Rukopisech, Sen o životě bez Němců, Sen o novém náboženství, Sen o jazyce. Všechny tyto "Sny" dříve vyšly v daleko kratším rozsahu v časopise Týden; pro knihu navíc autor zcela nově napsal Sen o Podkarpatské Rusi.

Obal knihy České snění

Obal knihy České snění

Ochrana vírou

Od většiny zmíněných snů a mýtů se autor distancuje: v kapitole o Baťovi podotýká, že "kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat", v části o Sokole kupříkladu píše, že monumentální umělecká díla vytvořená pro tuto organizaci v meziválečném období se velmi blížila "totalitnímu umění nacistické provenience". Naopak snad poněkud překvapivě se zastává padělátora Václava Hanky – v souvislosti s Rukopisy Kosatík argumentuje, že slovo "pravda" může mít v umění a vědě úplně jiný význam a že tvůrci Rukopisů se nedopustili stejného podvodu, jako když vědec falšuje výsledky svých pokusů.

O knize

Pavel Kosatík:
České snění

Předmluvu napsal Zbyněk Zeman, lektoroval Jiří Rak, jmenný rejstřík sestavila Jaroslava Jiskrová. Torst, Praha 2010, 400 stran, doporučená cena 448 korun.

Cenné na jeho knize je jistě to, jak dokáže sledovat vznik určité ideje a její postupné proměny, či naopak opakovaně se vracející konstanty: když například roku 1867 česká reprezentace navštívila tehdejší carské Rusku, jeden z účastníků si stěžoval, že "oficiální program byl do té míry dopředu připraven, že vůbec neměl čas na setkání s normálními lidmi", což nemůže nepřipomenout pozdější návštěvy Čechů (české iluze o Sovětském svazu ovšem popisují i mnozí jiní, možná hlouběji třeba mladý historik Jan Lomíček). Velmi čtivá a plná básnických obrazů je kapitola o moři, líčící česká setkávání s mořem, od spanilé jízdy husitského vojska k Baltu v roce 1433 (o kterém se ovšem žádné záznamy jejich dojmů nedochovaly) přes Václava Šaška z Bířkova (barokní misionáři chybí) až k Nerudovi a Hálkovi, z nichž ten první působivě popsal své pocity z noční plavby: "Hledáme něco mimo sebe a ono je to všude, v nebi i v moři i v nás!" Nakonec se však moře z neznámého a nebezpečného živlu pro Čechy stalo "subjektem podrobeným lidským kritériím", a třeba v případě Adolfa Hoffmeistera plavba záminkou k tomu, aby naši cestovatelé "obdivovali sami sebe".

Naopak jako ne úplně dotaženou jsem shledal kapitolu o novém náboženství. Samotné téma náboženství a víry se ovšem vrací hned v několika kapitolách: třeba u Zdeňka Nejedlého Kosatík cituje jeho vyjádření o návštěvě Lva N. Tolstého v Jasné Poljaně v roce 1900: "Uvědomil jsem si, že jsem vlastně na pouti, že zde se musí věřit a modlit, rozum a důvod musí stranou". Vzápětí pak autor dodává, že to, co tehdy Nejedlému ještě vadilo, "přijal ovšem po vzniku Sovětského svazu se zřídka vídanou chutí" – a slepou vírou. Podobně popisuje i zápal a odhodlanost, s nimiž František Mareš obhajoval Rukopisy: stovky Marešových argumentů ve prospěch pravosti Rukopisů podle něj tvořily vnitřně velmi nesourodý celek. "Pokud je něco prostupovalo, pak idea, že člověk si může ke své víře vybrat jakýkoli objekt – od chvíle, kdy tak učiní, je touto vírou vlastně chráněn. Zdánlivě komunikuje o stejných tématech jako vědci, kterým oponuje, ve skutečnosti ho však jeho víra směřuje k úplně jinému horizontu diskuze."

Potřeba exotiky

V souvislosti s tím, že Češi nemají moře, napsal v jednom sborníku historik Jiří Rak, že v době, kdy "velké národy nesly pochodeň evropské civilizace do zámořských zemí a naplňovaly tak podle svých představ osudovou úlohu bílého muže", česká potřeba exotična si musela hledat jiné cíle, a tak se naší "vlasteneckou Indií" stal český venkov.

Sudety děkují svému Vůdci, podzim 1938; ilustrace ke kapitole Sen o životě bez Němců

Sudety děkují svému Vůdci, podzim 1938; ilustrace ke kapitole Sen o životě bez Němců

Sen o českém venkovu sice Kosatík nenapsal, nicméně velká část jeho knihy je věnována právě různým podobám české touze po exotice. V oné nově dopsané kapitole o Podkarpatské Rusi Kosatík vedle toho, že popisuje diktaturu, s níž podle něj museli Češi zpočátku v zemi vládnout, poutavě líčí i to, jak se stala "zemí zaslíbenou" trojice tehdy největších spisovatelů: Karla Čapka, Vladislava Vančury a Jaroslava Durycha, který tam ovšem dlouho nevydržel. Přitom Durych vyjadřoval silné rozladění nad tím, jak si Češi v zemi počínali: "Jezdí-li sem tito spasitelé kázat negramotnému lidu svá hesla, je to asi taková podívaná, jako když vykomplimentovaná primadona velké opery ocitne se s kočujícím ansámblem v pokoutní hospodě venkovského městečka. Obnošené škrpály se dávají žebrákům; zdejší lid však, třebas je chudý a lecčeho potřebuje, přece takovým žebrákem není." Ivan Olbracht měl zase problém najít ty pravé, nefalšované a autentické Rusíny, setkal se prý s nimi vždycky až nakonec, "někde bokem, na neznámém místě: v horách, na pastvinách , v chýších se slaměnou střechou".

Ludovít Ilečko: Klement Gottwald a Julis Fučík, kresba z časopisu Československý voják, padesátá léta

Ludovít Ilečko: Klement Gottwald a Julis Fučík, kresba z časopisu Československý voják, padesátá léta

Celkový účinek tamního prostředí na české příchozí Kosatík přibližuje i odkazem na Conradovo Srdce temnoty: čím víc je tato podivná země vtahovala do sebe a vábila ke svému srdci, tím víc probouzela k životu i divocha v nich, na jehož existenci dávno zapomněli a jež se jim v prvé chvíli zdála absurdní.

Pozoruhodná je také kapitola o českých koloniích. Již Emil Holub své výpravy do Afriky zdůvodňoval tím, že "chtěl nalézti půdu, na které by zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů k svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických končinách se mohly usadit". Tamní vrchy pojmenovával názvy jako Čepice, Palcát nebo U dvou vrabců, a zvláště krásné údolí chtěl poctít tím, že ho nazval pánví Jungmannovou. Imperiální šalbě nebyl podle Kosatíka na okamžik imunní ani T.G. Masaryk, když v dopise z července 1918 svěřoval americkému ministerstvu zahraničí: "Jsem teď, abych tak řekl, pánem Sibiře a poloviny Ruska." Autor přibližuje i plány prozaika, cestovatele a pozdějšího velvyslance Jana Havlasy o zřízení českých kolonií v Togu, na Nové Guineji nebo na Kamčatce: "Což tu není Kamčatka, země takřka neobydlená a bohatá nerostnými poklady, kovy i uhlím, jakož i kožešinami? Rusko ani po nejpříznivějším rozřešení svých potíží nepostačí v dohledné době na ostatní asijské své území a bude hospodářsky závislo, zvláště na Sibiři, na Spojených státech amerických; a před tváří dějin dluží tolik vojsk u československému, že Kamčatka byla by velmi malým odvděkem. Měli bychom krásnou zásobu kovů i uhlí, snadno dosažitelnou po moři i po zemi, jsouce od své osady odděleni vlastně jedinou, byť ohromnou zemí, totiž Ruskem." Jak Kosatík dodává, byl sice Havlasův požadavek pravdivý v tom, že Čechy od Kamčatky dělila jen jedna země, tato vzdálenost však činila přes deset tisíc kilometrů.

Kosatíkova kniha svým názvem vědomě navazuje na texty sémiotika Vladimíra Macury (1945–1999). Ten ve své knize Český sen napsal, že v sobě navzdory všemu odstupu a střízlivosti stále neseme a nemůžeme nenést zapíraný "český sen", který prosvítá našimi pokusy "nově postihnout to, co jsem a kam jdeme, a nelze ho bezbolestně odpreparovat". Přiznám se, že mi u Kosatíka možná trochu scházel Macurův nadhled a sebeironie, i když pro poznání našich národních snů, mýtů a iluzí i touto knihou jistě udělal mnoho.

Autor:


ZPRÁVY: 40 hasičských jednotek v boji s požárem motorestu, dálnice D10 byla uzavřena



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



Babiš: Jsem zklamaný hlavně z Pirátů, předčasné volby jsou nesmysl

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Až sestavíme vládu, půjdeme jednat s každým a začneme u ODS, říká šéf ANO Andrej Babiš. Osloví všechny strany, přestože...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

Tvůrce Kanceláře Blaník opouští Seznam. Důvodem jsou neshody s vedením firmy

Z natáčení filmu Prezident Blaník

Lobbista Tonda Blaník bouchl do stolu. Tvůrce, který oceňovaný seriál vytváří, opouští internetovou televizi Stream...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj...

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

Poctivá zelňačka
Poctivá zelňačka

Rychlovka, která zahřeje.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.