"Textová předloha, kterou jsme s Thomasem Zielinským připravili, se vlastně skládá z naprosto banálních každodenních obrazů ze života soudobého pracujícího lidu. Divadelní nadsázka se pak na těchto jednoduchých scénách snaží ukázat, jak absurdní je naše přesvědčení o tom, že naše práce, potažmo existence na tomto světě má smysl. Toto všudypřítomné 'západní' sebevědomí je něco, co podle nás má smysl inscenovat. Ale samozřejmě v tuto chvíli nemůžeme vědět, jestli to není úplná blbost," avizoval téma a smysl Úlu hlavní autor textové předlohy k němu Petr Kolečko, mladý, talentovaný dramatik a dramaturg, na kterého se chodí do pražského A studiem Rubín.
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (Leoš Noha)
Všechno, co Petr Kolečko v těchto větách říká, lze na Nové scéně během letu Úlu "dohledat", až na to jediné - smysl té inscenace. Je ovšem třeba hned sdělit, co takovým smyslem míním. Jednoduše to, aby divadlo - a platí to o každém uměleckém druhu - zobrazilo určité momenty lidské existence a skutečnosti v překvapivém úhlu pohledu, aby vyjevilo to, co je běžně skryté, aby nás neujišťovalo v tom, co dobře víme, protože to vidíme a žijeme dnes a denně.
Kolečkův a Zielinského Úl není však nic než ilustrací tématu, nebo spíše pouhé teze, že Velké Absurdno má navrch před dějinnou logikou, před rozumným směřováním života jednotlivce i civilizačního celku odněkud někam. Každý něco hledá, avšak nikdo nedohledá nic z toho, co zamýšlel, vždycky je to všechno jinak. Tato ilustrace dostala na Nové scéně podobu žánrově nejednoznačné sarkastické hry nebo spíše ironického pásma se zpěvy, přičemž tušíme určitou míru improvizace - ani ne tak přímo na jevišti, jako při zkoušení Úlu. Kolektivním úsilím se to nějak dotvarovalo.
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (uprostřed Anita Krausová)
Úl jako úl je v této inscenaci synonymem nikoliv řádu, nýbrž chaotického poletování, při němž to jen bzučí jak v úlu; úl je zde prostředím nekonečných nedorozumění a míjení. Královnou matkou je dvojpostava Gaia/Bordelmamá (při premiéře Eva Salzmannová, alternuje Alena Štréblová) a plodivými prostory v úlu jsou kupříkladu Máchovo jezero, pekařství, nevěstinec, zaplavená krajina, televizní studio, tisková konference politika. Chlapec (a protože ho hraje Ondřej Pavelka, chce se napsat Věčný chlapec) je uhranut Bordelmamá, která jej při setkání obšťastní otázkou-hádankou o medu a včelí královně a on bloudí světem a hledá tu odpověď, aby Bordelmamá sdělil, k jaké odpovědi se dobral. Ten Chlapec je určením herec, ale nade všechny role, které už během své zasloužilé kariéry ztělesnil v klasických hrách, má nejraději zcela jinou hru - lakros.
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (vpravo Jana Stryková)
Televizní Rosnička (Jana Stryková) chybně ze čtecího zařízení přednese a předtančí předpověď počasí a namísto slunce nastoupí vytrvalý déšť a následují záplavy a pomatená Rosnička Monika, která to všechno vlastně zavinila, přijde o práci. Mladý vilný Pekař (hrají Lukáš Příkazký nebo Petr Lněnička) disponuje permanentní erekcí, svůj trvale nachystaný úd konejší i v pytli s moukou, kterou jinak též rozhazuje po jevišti. Výletník Alfa (Leoš Noha nebo Jiří Ployhar) a Výletník Beta (Tomáš Kobr), oba stále v plavkách a s rukávky na plavání, šplouchají se jako děcka a nadto v sobě naleznou milostné zalíbení; pak se Výletník Alfa převtělí v politika, který chameleonsky odpinkává dotěrné novinářské dotazy na svou osobu. Zhruba tohle se motá a přes sebe se valí a válí na Nové scéně.
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (uprostřed Eva Salzmannová)
Petru Kolečkovi to takzvaně píše, vystřihl text vedený v blankversu, vtipný v detailech, prokrvený vulgaritami, které vykazují jazykovou ekvilibristiku. Ale jak několika scénami, tak v celkovém vyznění mi Úl dal rychle a silně vzpomenout na projekty Pražské pětky, konkrétněji na to komunálnější z ní, co však tehdy bylo divácky nejvděčnější - například na představení Baletní jednotky Křeč TV 20.10 Právě tady! (premiéra 1984) či Baletní jednotka Křeč na laguně Varadero (1985). Bratři Cabani parodovali svět televizní zábavy a hudebních klipů, ale současně se tomuto světu obdivovali, přitahoval je (a jejich budoucí profesionální směřování to potvrdilo). Před oním čtvrtstoletím mi to v mladickém recenzentském nápřahu vadilo, měl jsem produkce Pražské pětky za přitažlivý a energický, nicméně únik před přítomností. A najednou střih: teď tu není laguna Varadero, nýbrž Mácháč a generace mých dětí, které na jevišti taťkovsky a mamkovsky vedou padesátníci Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová, kteří ostatně umělecky již obhospodařovali v 80. letech A Studio, což byla mládežnická přípravka Divadla na okraji, které sídlilo tamtéž, kde dneska A Studio Rubín, tedy na Malostranském náměstí. A zase tu máme "starou dobrou" parodii na televizi, na radost, na odhodlání, na herectví, nově sarkasmus míří též na politiky, protože teďka už se to smí, ale podstata sdělení - totiž více či méně zábavné předvedení věcí, jež jsou nabíledni a za nimiž je poměrně zbytečné chodit do divadla - se nezměnila. Těžké déja vu.
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (Ondřej Pavelka)
Co se však nyní sotva bude konat, protože se to konat prakticky ani nemůže, to je divácký ohlas, společenská rezonance Úlu. Pražská pětka byla společenstvím se širokým dosahem tvůrčím a diváckým, dosahem daným kromě jiného ideologickou sešněrovaností většiny dobové oficiální produkce. Lidé, kteří se pracovně sešli na Úlu, rovněž tvoří určité společenství, ale vázané ve fragmentované přítomnosti na jeden divadelní sálek, na Rubín, s kapacitou několika desítek sedadel. Na rozměrné Nové scéně tudíž hledíme na inscenaci, která chce být totálním divadlem, snaživě využívá celé plochy jeviště, avšak druhem humoru a potenciálem svých sdělení náleží do jedné nepočetné společnosti spřízněných duší, které by si to beztak lépe užily v Rubínu než v krychli na Národní třídě, kde se Úl bude skoro jistě hrát pro prořídlé řady - i v tomhle premiéra leccos napověděla...
Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (Anita Krausová)
O inscenaciThomas Zielinski - Petr Kolečko: Úl. Divadelní představení o tom, jak jsme skvělí |
