Zaprvé, globální význam znovuzvolení amerického prezidenta Baracka Obamy je jasný: svět unikl pohromě pro mezinárodní spolupráci. USA byly na krok od sklouznutí do izolacionistického nacionalismu, snad ještě utuženého xenofobní náladou. Obamovo vítězství, vzdor ekonomickým obtížím Ameriky, uvolňuje cestu spolupráci založené na chápavém naslouchání ostatním a na vyjednáváních, při nichž USA neupírají legitimitu globálnímu veřejnému zájmu (jak bohužel doposud činily u tématu změny klimatu).
Druhá dobrá zpráva se týká Francie. Je tedy více „lokální“, přesto má zásadní význam. Celosvětová krize dopadla na francouzské hospodářství stejně tvrdě jako na všechny ostatní ve vyspělém světě, takže roste nezaměstnanost, sílí nejistota s ohledem na pracovní místa, prudce se zvyšuje státní dluh a akciovému trhu hrozí krach. Výroba ve zpracovatelském průmyslu se zřítila, obchodní bilance se strmě zhoršila a firemní bankroty jsou čím dál častější.
Už šest měsíců má Francie nové vedení – nového prezidenta, vládu a parlament. Prezident François Hollande a jeho vláda však byli po volbách podivně nečinní a omezovali se na potlačování důsledků nespravedlivých rozpočtových škrtů a daňových reforem zavedených za předchozí vlády Nicolase Sarkozyho. Mnozí lidé se začali ptát, jestli si je Hollande vědom rozsahu krize, již by současný propad mohl vyvolat.
Francouzský prezident Francois Hollande (vpravo) se při své první oficiální návštěvě Velké Británie setkal s britským premiérem Davidem Cameronem. (10. července 2012)
V posledních týdnech však vláda představila rázná a odvážná opatření ke zvýšení konkurenční schopnosti francouzských průmyslových odvětví, mimo jiné obří daňovou úlevu ve výši 20 miliard eur pro firmy, která se má financovat zvýšením daně z přidané hodnoty, což znamená, že ji zaplatí široká veřejnost. Zvýšení DPH bude bolet, ale jiné cesty není. Vnímavost, odvaha a komplexní přístup k tvorbě politik přinesly úlevu francouzským investorům a zajistily jim lepší podmínky pro zvládání krize.
Nové úsilí francouzské vlády řešit ekonomické strádání země není významné jen pro Francii, ale i pro Evropu a pro svět. Vždyť Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a pátou největší ekonomikou světa.
Chlad
Navzdory těmto světlým bodům však mezinárodní spolupráce, nad otázkami sahajícími od regionálních konfliktů po ochranu globálních veřejných statků, zůstává chabá. Dobrým příkladem z poslední doby je Antarktida, jediné území světa, jejž mezinárodní společenství přímo spravuje.
Smlouva o Antarktidě, dojednaná roku 1959, zakazuje v Antarktidě veškeré vojenské aktivity a znemožňuje zřizování jakýchkoli hranic. Doposud byly ke smlouvě doplněny tři dohody – Úmluva o zachování antarktických tuleňů (1972), Úmluva o zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR, 1980) a Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (PEP, 1991), zakazující veškeré činnosti vztahující se k nerostným zdrojům.
Nové druhy mořských živočichů, které objevili vědci u hydrotermálního průduchu v Antarktidě.
Antarktický smluvní systém zahrnuje tři každoroční schůzky: jedna se věnuje kontrole a řízení samotné smlouvy a další dvě se týkají CCAMLR a PEP. V posledních letech se zvažovaly návrhy, které by kolem kontinentu vytvořily mořské rezervace a potlačily riziko sílícího nedostatku či přímo vymizení celé škály ryb a kytovců.
Na schůzce k CCAMLR v roce 2011 byla přijata zásada, že k ochraně zdrojů pro rybolov, které se všude ztenčují, je zapotřebí mezinárodní spolupráce. V roce 2012 se na schůzce k CCAMLR, která skončila počátkem listopadu v australském Hobartu, diskutovaly tři návrhy (od USA, Nového Zélandu a Francie/Austrálie) na vytvoření mořských rezervací ve třech různých oblastech. Byly slučitelné a vzájemně by se posilovaly. Přesto diskuse ztroskotala a k žádnému rozhodnutí se nedošlo. Snahy dosáhnout dohody zablokovalo Rusko a Ukrajina a menším dílem také Čína.
Ruská výzkumná stanice Vostok na Antarktidě
Volám po novém vědomí
Tento neúspěch odráží stejnou dynamiku, která se v posledních letech podílela na krachu konferencí o globální změně klimatu: několik cynických zemí, jejichž spolupráce je nezbytná k záchraně planety, rozdmýchává šílenství těch, kdo ji hodlají zničit. To se nezmění, dokud se celosvětově nezrodí nové vědomí, které státy přesvědčí k podpoře závazné mezinárodní legislativy.
Spojené státy si teď opětovně zvolily prezidenta, který to chápe. Francie má prezidenta, který rovněž chápe nutnost odvážných, dalekosáhlých činů. Aktivní vůdčí role těchto a dalších lídrů je dnes zapotřebí víc než kdy dřív, aby se nepříznivý vývoj zvrátil.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý francouzský premiér a bývalý lídr francouzské Socialistické strany.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
