V poslední zemi Evropy tak budou dále konzervovány ozvěny sovětské éry, jež jsou jinde již dávno minulostí. A Bělorusko zůstane zónou sevřenou duchem stranických aparátčíků, kteří milují moc a neradi se o ni dělí.
Prezident Lukašenko je vládce tvrdé ruky, poslední opravdový sovětský funkcionář, muž, který sám sebe dokázal přesvědčit o své velikosti, o správnosti svého poslání a o tom, že je milován svým národem. Volby pomohly jeho sebevědomí, tak jako komunističtí vůdci v minulých érách milovali, když pro jejich stranu hlasovalo 99,9 procenta voličů.
Bělorusko je zkrátka zemí minulosti - nemalá část Bělorusů ho stále vzývá jako svého milovaného vůdce, neboť přísně kontrolovaná státní televize Lukašenka každý den vykresluje jako osvíceného státníka, dobrého, spravedlivého a skromného.
Prezidentovi se zkrátka daří udržovat svůj image "chlapíka z lidu", který zemi ubránil před "chaosem" sousedního Ruska, zachoval "to nejlepší" z éry SSSR a nedovolil "rejdy" opozici, "organizované a placené dekadentním Západem".
Prezident Lukašenko se za každou cenu snaží udržet si svůj poslední ostrůvek, nasměrovat se k normalitě a vybudovat opravdu demokratickou společnost.
Proto je Lukašenko nebezpečný, proto nemá v Evropě místo.
Pro svět z toho plyne varování, že studená válka stále ještě doznívá a že cesta od sovětské totality ke svobodě může být velmi dlouhá. Pro historiky z toho plyne, že také v Rusku, které je neskonale dále než Bělorusko, vše mohlo dnes vypadat mnohem hůř. Svět by měl Bělorusku držet palce, aby někdy v budoucnu přece jen překročilo stín sovětského impéria.
