"Udělejte z této bolesti svou sílu. Je to hrozba, rakovina, kterou odstraníme. Nenecháme se zastrašit těmito zbabělci," hřímal po atentátu nový pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí.
Velmi dobře věděl, o čem hovoří. V prosinci zemřela při atentátu jeho žena – bývalá premiérka Bénazír Bhuttová. Bylo by krásné věřit Zardárímu, že "zbabělce" zabíjející civilisty "odstraní". Máloco je dál pravdě než jeho sliby.
Západ a především Spojené státy totiž po desetiletí zavírají oči nad tím, že Pákistán, který považují za svého spojence, je ve skutečnosti jedním z největších producentů teroristů a nejtvrdších islámských radikálů.
. Český velvyslanec v Pákistánu se stal obětí teroristického útoku |
Jak je to možné? A proč se Západ podle všeho v případě Pákistánu mýlí? Kdysi tuto asijskou zemi zásoboval zbraněmi a penězi, aby vyvážil sílu Indie, kterou v minulosti podporoval komunistický Sovětský svaz. Pákistán byl také vůbec nejdůležitějším výchozím místem, z kterého se vedl boj proti ruské okupaci Afghánistánu.
A po atentátech z 11. září 2001 a pádu afghánského fundamentalistického hnutí Taliban je Pákistán považován za nesmírně důležitou spojku v boji s terorismem.
Spojenci Ameriky
A výsledky snažení Západu? Nesmiřitelný Taliban vznikl právě na území Pákistánu a dodnes tam má své zázemí. Všemožní islámští radikálové, příslušníci Al-Kajdy, útočníci na newyorské Světové obchodní centrum z února 1993 (odpálili tehdy 680kilogramovou nálož v dodávce v garážích pod Severní věží; podobnost s Marriottem v Islámábádu není náhodná) a na autobusy v Londýně v červenci 2005 mají jedno společné. Pocházejí z Pákistánu.
Tato země byla v určitých obdobích pod kontrolou jen proto, že v ní vládla nedemokratická vojenská junta (opět s oporou Západu). Jinak se po desetiletí zmítá v náboženském a etnickém násilí a pořád tam sílí radikalismus islamistů.
Jsou zde také velké oblasti (zejména u hranic s Afghánistánem), které mají rozsáhlou autonomii a nikdy nebyly a nejsou pod kontrolou centrální vlády. Navíc se islámábádské režimy tradičně pasují na spojence Ameriky, což je v této oblasti světa pro extremisty dostatečný důvod, aby proti svým vládám bojovali.
Jako v Afghánistánu
Co s tím? Opustit podobné režimy nové osy zla, které se vydávají za naše spojence? Západ se plete v tom, že Pákistán trvale získá na svoji stranu. Nálady mnoha jeho obyvatel jdou totiž přesně opačným směrem.
Podobné je to i v sousedním Afghánistánu. Severoatlantická aliance (včetně Česka) a její spojenci zde sice neustále posilují svoji vojenskou přítomnost, budují vše, co si dokážeme představit, ale vybudovat demokracii "našeho" střihu se vůbec nedaří.
A poučení z historie, že Afghánce cizí síla nedokáže natrvalo ovládnout, nikdo nebere vážně. Považovat proto Pákistán a Afghánistán za spojence, s kterými vyhrajeme boj s radikály, je omyl, jehož výsledkem mohou být v budoucnosti jen další války a neklid.
Několikrát v životě jsem potkal Iva Žďárka a on dobře věděl, o čem hovořím. O to je jeho smrt bolestnější.
