Do centra pozornosti patří nejen proto, že je to událost čerstvá a navíc v době, kdy už po Vánocích a před Silvestrem pomalu není o čem vysílat a psát. Atentát na Bénazír Bhuttovou je také důvodem k nervozitě.
Pákistán, coby jedna z nejlidnatějších muslimských zemí, je sice líčen jako náš spojenec v boji proti terorismu, ale je to spojenec nedobrovolný a nejistý. Devět z deseti Pákistánců nás nemá v oblibě anebo rovnou nesnáší.
Spojenectví garantuje generál Mušaraf, který absolvoval americké vojenské školy a na USA se může spolehnout i v případech, když třeba potřebuje pro armádu zbraně. V zemi sílí vliv radikálních islamistů, kterému mělo čelit spojenectví z rozumu Bhuttové a Mušarafa. Místo toho je teď Pákistán zmítán nebezpečným chaosem.
Do nového roku zdědíme starou otázku, na kterou není dobrá odpověď: Lze do zemí, jako je Pákistán, importovat demokracii? Anebo máme na takové pokusy předem rezignovat jako na ztrátu času?
Západní svět ctí hodnoty, jako je nedělitelnost svobody, právo volit či respekt k lidským právům. Selský rozum nám ale našeptává, že v zemi s osmdesátiprocentní negramotností, zmítané fanatismem a intolerancí, kde politiku charakterizuje populismus, korupce a manipulace, se naše recepty jeví jako hraběcí rady.
Současně se ale ptejme, jestli si můžeme dovolit tohoto spojence-nespojence demokraticky ve volbách ztratit, jestliže jsme ho vyzbrojili třeba i atomovými zbraněmi. Než ale řekneme, že Pákistán za žádnou cenu nemohou převzít Taliban a al-Kajda, připomeňme si, že z této logiky povstaly všechny naše potíže s terorismem…
Nezbývá než chybovat.
