Ostatně výzkum v době, kdy Nizozemsko zavádělo eutanazii, dokazoval, že téměř 60 procent respondentů s ní souhlasilo.
Rozhodnout musí pacient
Radim Ucháč se v článku Kdo jsou ti, které chceme zabíjet (MFD 4. 10.) soustřeďuje na roli státu při provádění eutanazie, "kdy postupně vezmeme lékařům svobodu a budeme je finančně či psychicky nutit pacienty zabíjet". To jistě autor nemyslel vážně, stejně tak jako přirovnání o Hitlerovi.
Autor stále pomíjí to podstatné, totiž, že o smrti nebude rozhodovat ani stát, ani lékař, ale jen a pouze pacient.
Vše ostatní jsou jen kalkulace. V současných diskusích o eutanazii, o jejích konsekvencích etických, právních, medicínských mi chybí názor toho nejpovolanějšího, tedy toho, kdo o ni žádá, respektive prosí. A tím je nevyléčitelně nemocný člověk, jenž má plný náhled na svůj celkový zdravotní stav, ví, co jej čeká, je ve stadiu nevyléčitelných bolestí. Nehodlám se tu vyjadřovat k pasivní a aktivní eutanazii, jak je někdy pojednávána.
Zajímavý je model švýcarské organizace Exit, v níž se sdružují lidé, kteří se za plného vědomí a za života zaregistrují v organizaci, kde jim eutanazie bude umožněna, a to dokonce laikem a lékařem. Můj osobní názor na uzákonění eutanazie se formoval v průběhu mé více než 15leté praxe na klinice dětské onkologie, později i při pobytu v různých hospicích v ČR či v USA, na geriatrických klinikách a podobně. Samozřejmě jsem se seznámil s právními regulacemi, jak je přináší nizozemský zákon umožňující eutanazii, a za takových podmínek ji schvaluji.
Zde plně platí, že se pacient pro eutanazii musí rozhodnout svobodně, opakovaně, při plném vědomí a za situace, kdy již není šance na uzdravení. Nemoci jsou zákeřné, jejich průběh nevyzpytatelný. Moderní medicína přes velké pokroky řadu nemocí nedokáže zvládnout a člověk umírá. Tento proces provázejí změny vzhledu, někdy až dramatické, nemožnost se o sebe postarat, závislost na okolí, narůstající bolesti...
Umírání v bolestech
Jistě, nutriční, ošetřovatelská, psychosociální péče jsou dnes již na vysoké úrovni, ale postačí? Iluze, že lide takto trpící mají ještě kvalitní život, je ostře konfrontována s jejich pocity a touhou utrpení ukončit.
Lidé, kteří navíc viděli svého nejbližšího trpět, právě v průběhu bezmocné periody umíraní svůj názor změnili. Lze se dívat na pacienta s krutými bolestmi (přes opakované pokusy ji ztlumit)? Lze ještě hovořit o kvalitě života u pacienta s rozsáhlým, diseminovaným tumorem, jehož ložiska se před očima pacienta zvětšují, nekrotizují, hnisají, krvácejí a podobně?
A dokážeme si vůbec představit ten devastující psychický pocit nemocného, že nemoc, nejčastěji nádor, mě postupně ničí, užírá, způsobuje mi nekonečnou bolest? Viděli někteří militantní odpůrci eutanazie pacienty s rozsáhlými nádory v oblasti hlavy a krku? Ty, kteří nemohou naslouchat, přicházejí o zrak, nedokážou se sami nakrmit, svíjejí se v křečích?
Tito nemocní a jim podobní však neztrácejí mentální schopnosti, náhled na vlastní situaci a její vývoj. Často je jejich jediným přáním utrpení ukončit, vědomě, cíleně, navždy. Snad to chápou jako jediný možný čin, poslední splněné přání, konečné vítězství nad nepřítelem, nemocí. Oni jej předběhli a v poslední vteřině života učinili něco silného, konečného a s tímto pocitem mohou umřít.
