Bez ohledu na to všek její osoba byla osobou demokratky. Či spíše ne osoba, ale už její rod, vždyť její otec, rovněž zavražděný premiér Pákistánu, byl stejně jako ona demokratem.
Bhuttová se letos vrátila do Pákistánu po řadě let exilu, a jen na základě toho, že prezident Mušaraf udělil pro činy, ze kterých byla obviňována, milost. Bez ohledu na to, že se tedy vrátila vlastně díky Mušarafovi, vrátila se jako jeho protipól, jako demokratická protiváha sice osvíceného, ale přece jen vojenského diktátora Mušarafa. A její osoba byla přislíben návratu demokracie - skutečné, ne té vojenské - do země.
Už od prvního dne bylo jasné, že si to řada skupin v zemi nepřeje, že demokracie není přesně tím, po čem by rozhodující silové proudy Pákistánu prahly. Vždyť už první den po jejím návratu byl na Bhuttovou spáchán první atentát, při kterém zahynulo sto padesát lidí. Ona sama vyvázla nezraněna. Druhému atentátu, dva měsíce po tom prvním, podlehla.
A její smrt jako by byla výrazem vůle celého regionu. Jakoby ti skutečně důležití a mocní Pákistánu její vraždou říkali: Demokracie není pro náš region dobrým společenským systémem! Na nás je potřeba tvrdá, diktátorská ruka!
Je možné, že se mýlím, dokonce je potřeba v to doufat. Přesto ve mě ale vražda Bénazír Bhuttové budí dojem, že tím činem Pákistán spěje tam, kde již úspěšně je Irák a Afghánistán. Do naprostého chaosu plného sektářského násilí.
