Nejdřív se obyvatelé Makova na Svitavsku pokoušeli s tím žít, pak si stěžovali, nakonec založili občanské sdružení, vkládají do něj vlastní peníze a zkoušejí, zda nenajdou způsob, jak neskutečný smrad alespoň trochu omezit.
Makovští bojují se zápachem z vepřína, který stojí přímo na okraji obce. Vznikl už za komunistických časů, ale po nedávné rekonstrukci začal prý zapáchat mnohem víc.
"Ti lidé jsou obtěžováni opravdu dost," říká místostarosta Makova Martin Rejman. Upozorňuje, že důsledky jsou mnohem širší: v celé části obce se nemůže rozvíjet nová výstavba a domky lidí stojící blíž k prasečáku jsou prakticky neprodejné.
Podobné problémy mají tisíce lidí v celé zemi. "Těch stížností přibývá a lidé si už uvědomují, že to může ovlivnit i jejich majetky. Vedla jsem už desítky šetření," říká zástupkyně veřejného ochránce práv Jitka Seitlová.
Obyvatelé jsou bezmocní
Jenže problém je v jednom: české zákony se smradem tak úplně nepočítají. Úředníci neumějí změřit, jak je zápach silný, a proto nemohou účinně zasáhnout proti jeho původci. Lidé si stěžují na bezmocnost. To je ostatně i případ Makova. "Šetřili jsme to. Právně je to v pořádku, ale zápach je strašný," dodává Seitlová.
Co je to zápach a jak se měří- Zápach je vjem čichových receptorů a nervů, na něž působí určité chemické látky obsažené ve vzduchu v příliš velké koncentraci. Člověka může obtěžovat a vyvolat stresové situace, které mohou vést ke zvracení, migrénám, ba i alergiím. - Měří se koncentrace zápachu. Jedna takzvaná pachová jednotka má značku ou a odpovídá hranici, kdy už člověk může něco ucítit, ale ne v takové síle, že by ho to obtěžovalo. - Počet pachových jednotek nám tedy říká, kolikrát je třeba vzorek naředit, aby nebyl cítit. Změříme-li deset pachových jednotek, znamená to, že musíme vzorek desetkrát naředit, aby nebylo cítit nic. |
"Jsme rozhodnuti s tím jít až k soudu. Už jsme do toho dali třicet tisíc korun, vzali jsme si právníka," říká místostarosta Mimoně Stanislav Baloun. Tam shodou okolností zapáchá také vepřín, puch obtěžuje celé sídliště, kde žijí tři tisíce lidí. Ještě mnohem horší situace je v některých městech v severních Čechách, kde jsou chemičky, lihovary či podniky potravinářského průmyslu.
Obyvatelé nejhůře postižených měst a obcí se nedávno spojili a pokusili se vyjednávat s ministerstvem životního prostředí, aby se zákony změnily tak, že by se se zápachem dalo účinněji bojovat.
Když neuspěli na ministerstvu, zkusili to v parlamentu. Problém zápachu by měl podle nich lépe řešit zákon o ochraně ovzduší, který parlament nyní projednává. Připravili proto vlastní pozměňovací návrh. "Tento pozměňovací návrh vzešel přímo od obcí. Byli jsme s ním na příslušném výboru Poslanecké sněmovny, kde se o něm jednalo a všichni poslanci se zdrželi hlasování. Pro starosty to bylo ohromné zklamání," popisuje Petra Auterská, předsedkyně pracovní skupiny pro sledování a měření pachů z České společnosti chemického inženýrství.
Třicet tisíc stížností ročně
Tato společnost se zástupci obcí a měst provedla vlastní průzkum: "Dospěli jsme k závěru, že za rok se objeví asi třicet tisíc stížností na různých úrovních. Jsou v tom jak hromadné petice, tak jednotlivé stížnosti," vysvětluje.
Podle ministerstva životního prostředí by se měla situace v budoucnu zlepšit, protože obce budou moci více mluvit do umístění případných zdrojů znečištění. Jenže co tam, kde už zapáchající provozy stojí? "V případě již existujících zdrojů je řešení problematické, a to z pohledu současných i budoucích zákonů," připouští Michaela Jendeková z ministerstva životního prostředí.
Představitelé postižených obcí a měst se však nevzdávají. Jejich cílem je dosáhnout toho, aby zákony či předpisy obsahovaly jasně stanovenou hranici, z níž by se dalo určit, kdy je zápach už obtěžující. "Jde o to, že otázka zápachu je někdy subjektivní. A kdyby výsledky stěžovatelů třeba někdo bagatelizoval, lze změřit koncentraci zápachu a pak se o tom může jednat," popisuje Baloun.
