A tak tedy patrně vše skončí v drtičce na papíry.
Jiný zákon o tom, že vyvlastňovat se smí, ale jen v případě stavby silnic a dálnic, má však velice slušnou šanci na to, že bude přijat.
Úřad bude moci vnutit vlastníkovi prodej za cenu odhadu. Kdo se bude vzpouzet, neskončí dobře. Jeho pozemek bude zkonfiskován a jeho žaloba proti konfiskaci nebude mít odkladný účinek.
Při rychlosti našeho soudnictví se pak třeba po deseti patnácti letech dozví, že vyhrál a ta dálnice mezi jeho zelím a mrkví vede protiprávně. Zelí a mrkvi to však život nevrátí.
Snaha vyvlastňovat má rysy státní arogance, je však v případě stavby dálnic pochopitelná. Ty jsou totiž v prvořadém zájmu země a jejích obyvatel krom právě majitele pozemku se zelím a mrkví a hrstky zelených fantastů, kteří sní o světě bez aut.
Nesmyslné průtahy při stavbách - ať už kvůli nějaké květince či kvůli obstrukčnímu lpění na kusu půdy - nepoškozují jen hospodářskou prosperitu. Příklad Plzně dušené donedávna výfukovými plyny dokazuje, že hloupé průtahy ohrožují doslova životy lidí.
Jestliže je tedy vyvlastňování kvůli průmyslovým zónám či městským parkům na první pohled nesmyslné, vyvlastňování kvůli dálnicím vypadá logicky. Stojí tu proti sobě dva oprávněné zájmy - zájem jednotlivce nakládat se svým majetkem svobodně a zájem drtivé většiny ostatních lidí, kteří se chtějí svobodně pohybovat a svobodně dýchat.
Zatímco zájem jednotlivce je přesně definovaný a má přesnou cenu, zájem celku určí jakýsi úředník. Ten má chuť si cestu usnadnit. Místo jednání či přemýšlení vyvlastňuje. Střetá-li se veřejný a jednotlivý zájem, dejme přednost jednotlivému. Chce-li stát pozemky, ať buď platí, nebo přemýšlí.
