Veřejnoprávnost v televizi a v rozhlase je u nás chápána v souladu s zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jako služba veřejnému zájmu s tím, že má přispívat k utváření demokratické společnosti a odrážet její názorovou pluralitu především tak, že vysílání nesmí jednostranně preferovat jednotlivé názorové proudy, ale postihovat celé široké názorové spektrum.
Zákon dává přednost občanské společnosti s bohatým myšlenkovým spektrem před šikem politických stran se zúženými a ideologicky podbarvenými názory Česká televize má mít koncipovaný program v duchu citovaného zákona. Obsah i forma pořadů, zejména zpravodajských a publicistických by měly být objektivním zrcadlem zmíněného názorového spektra, které není levé, pravé ani středové, ale všeobjímající.
Nezávislost a nestrannost nelze oddělovat. Střet o ČT lze z tohoto pohledu vnímat jako střet mezi dvěma pojetími demokracie - jedné založené na otevřené společnosti plnoprávných občanů a druhé, která se opírá o politická seskupení spojená s různými zájmovými skupinami.
Z čerstvých výzkumů veřejného mínění vyplývá, že většina lidí dává přednost prvnímu pojetí a proto fandí stávkujícím televizním pracovníkům, kterým jde o základní pilíř demokracie - svobodu slova. Díky jejich občanské neposlušnosti začíná na naší mediální scéně svítat. I proto bylo dobré jim vyjádřit podporu. Neměl -li člověk ztratit občanskou sebeúctu, nemohl se nezúčastněně dívat na pokus politiků ovládnout významné masové vizuální medium.
Občanská neposlušnost je výrazem krajní nouze a demokracii posiluje. Vzpomeňme v této souvislosti na hnutí za občanská práva v šedesátých létech v USA. Dnes někteří aktivní účastníci roku osmašedesátého přirovnávají politicky manipulované vysílání ČT, které si vysloužilo hanlivou nálepku Bobovize, vysílání neblaze proslulé stanici Vltava a normalizační Zelenkovské televizi.
Co nám předkládala k věření Hodačova parta bylo v naprostém rozporu s veřejnoprávní službou. O nezávislosti a nestrannosti už vůbec nelze hovořit. Výběr, obsah, styl a řazení, zamlčování a překrucování informací byly příkladem jednostranné a polopravdivé propagandy. Za německé okupace a za normalizačního režimu se tomu říkalo zglajchšaltování. Šlo o zjevný nedostatek profesionality, hrubého zkreslování skutečnosti a pokusu dělat s diváka hlupáka
Nezávislost a nestrannost media je přímo úměrná nezávislosti a nestrannosti těch, kdo medium vytvářejí. U televize a rozhlasu stojí na počátku tohoto procesu rada. Radní by měli být sborem nezávislých osobností vybraných z celé vrstevnaté občanské společnosti, kam samozřejmé náleží i zástupci všech politických stran, kteří budou schopni střežit zmíněnou veřejnoprávnost. Rada, která představuje rozmanité názorové proudy bez vazeb na politiky, má šanci zvolit generálního ředitele způsobilého hájit v součinnosti s managementem nezávislost a nestrannost.
Ani zpravodajci a publicisté nesmějí podléhat politickým tlakům, byť názorově mohou tíhnout k určité politické straně. Ovšem toto tíhnutí musejí ponechat před dveřmi ČT a chovat změnit se v profesionály. Znamená to snažit se ve svých vystoupeních odrážet různé názory. Už výběr osob před kameru redaktorem svědčí o jeho nezávislosti a nestrannosti. Vždy je nutno udělit slovo více stranám, nejen převážně pravé či levé, ale strukturovanému občanskému mínění. Redaktor musí mít jasno v rozdílech mezi zprávou a komentářem.
Nestrannost se např. pozná nejen při výběru osob, které se vyjadřují k nějaké události, nýbrž i výběrem a řazením informací a faktů, volbou otázek, které mohou nahrávat jedné straně, úrovní kritičnosti, apod. Nelze při tom zapomínat na mravní a etické principy, kterou si nelze odmyslet od novinářské práce. O novinářích se říká, že jsou hlídacími psy demokracie. Myslím, že takové poslání nelze uplatňovat bez skutečné nezávislosti.
Jaroslav Komora, Plzeň
(autor kandidoval jako nezávislý kandidát v listopadu 2000 ve volebním obvodě č.11 Domažlice)
