Slováci jsou v zahraniční politice takoví pružní pštrosi s valaškami

Slovenská zahraniční politika je nastavena jinak, než ta česká. Jak a proč, na to dává částečnou odpověď kniha Bruselenie valašiek. Škoda, že podobná publikace zatím nevznikla v Praze, protože by mohla pomoci upřesnit, jaké jsou naše národní zájmy. Tak se "aspoň" podívejme na zájmy slovenské.

Slovenská premiérka Iveta Radičová a německá kancléřka Angela Merkelová (25. srpna 2010) | foto: AP Photo/Gero Breloer, ČTK

Jak v nadsázce říkají Lucemburčané, v Evropě jsou jen dvě "velké" země – Velká Británie a Velkovévodství Lucemburské. Ostatně právě ony jsou dobrým příkladem toho, že země je v Evropské unii jen tak velká, jak velkou se sama udělá – to platí i o Česku a Slovensku.

Zatímco je někdejší koloniální velmoc, "nad kterou slunce nezapadá", stále ještě obrácená spíše ke druhému břehu Atlantiku než na evropský kontinent, malé Lucembursko čile obsadilo v Evropské unii mnohá vlivná místa a díky členství v EU ovládá páky, na něž by jako izolovaný evropský ministát sevřený německým a francouzským živlem nikdy nedosáhlo.

Češi a Slováci, kteří si neustále kladou otázky po "údělu malých národů" a jejich postavení vůči těm velkým, by se měli inspirovat právě mnohem spíše Lucemburčany (nebo Finy či Holanďany) než Brity, k nimž čeští politici zprava (Tatcherová, Cameron) i zleva (Blair) nostalgicky či pragmaticky vzhlížejí, aniž by většinou chápali unikátní britský politický kontext.

Barevnost takříkajíc bruselská...

Pohled, který se musel a chtěl obejít bez Prahy

Skupina slovenských analytiků vydala před několika týdny mimořádnou publikaci rozebírající slovenskou zahraniční a evropskou politiku s ohledem právě na zájmy a hodnoty země. Její název Bruselenie valašiek by měl – snad trochu krkolomně – naznačovat, že Slovensko dnes svými valaškami "rúbe" už vyšší, bruselskou ligu.

Zatímco devadesátá léta byla ve znamení autoritativního mečiarismu, následovalo období, kdy se Slovensku podařilo dohnat a v něčem i předehnat ostatní postkomunistické země. Jak píší autoři v úvodu knihy, po roce 2004 je "integrační autopilot" vypnutý a Slovenská zahraniční politika si musí najít nový směr v rámci Evropské unie.

O knize

Bruselenie valašiek. Naša zahraničná politika po novom.

Tomáš Valášek, Milan Nič, Balázs Jarábik, Jozef Bátora, Karel Hirman a Jana Kobzová.

Kalligram, Bratislava 2010, 192 stran, cena 9,99 euro.

Geopolitické teorie o propojenosti zájmů s geografickou polohou a vnitřní strukturou země nabývají právě při čtení této knihy nový smysl pro ty, kdo uvažují nad změnami, jimiž si středoevropský region prošel od rozpadu Československa. My, Češi, jsme měli vždy tendenci posuzovat geopolitické zájmy Československa spíše z pražského pohledu, v níž jihovýchodní Evropa (snad s výjimkou Malé Dohody) nehrála významnou roli. Avšak Slováci působící ve federální diplomacii si museli po roce 1993 upravit perspektivu na bratislavské geopolitické podmínky, které se od těch pražských výrazně liší. Najednou je krvavý Balkán mnohem bližším regionem, nestabilní Ukrajina je přímým sousedem a naopak německy mluvící prostor není dominantní. A to nemluvím o nejcitlivějším místě slovenské politiky, kterým jsou vztahy s Maďarskem. Naopak překvapivé je, jak málo slovenští autoři uvažují o politice vůči Polsku, snad proto, že je schované za Tatrami a míjí jej hlavní slovenské obchodní, politické i energetické trajektorie.

Obal knihy Bruselenie valašiek

Maďarsko, Rusko, Srbsko - země s vlivem

Na rozdíl od České republiky je Slovensko tlačeno do velmi konkrétní zahraniční politiky (přesdunajské přestřelky s Maďarskem, zimní přerušení dodávek plynu z Ukrajiny), zatímco na obecné abstraktní politické orientace není v Bratislavě čas ani nálada. Naše politická reprezentace nedávno postavená před otázku stavby amerického radaru se přela o povaze českého závazku vůči Spojeným státům, o spíše proevropskou nebo proamerickou orientaci v bezpečnostní oblasti apod. Zatímco když si maďarští politici vyřizovali přes Komárno své vnitropolitické problémy a komplexy, budil se u bratislavských politiků spíše historický resentiment, s nímž jim transatlantická či bruselská orientace příliš nepomohou.

Autoři publikace se však pokoušejí debatu o směřování slovenské zahraniční politiky nastartovat a sami formulují doporučení, jakou strategii by měla slovenská vláda prosazovat, aby současně dokázala najít vyrovnaný vztah se sousedy i své místo v Evropské unii a ve světě. Ve vztahu k USA doporučují podporu udržení "pax americana", který střední Evropě zajistil dvacet let porevoluční prosperity a bezpečnosti. Měl by však fungovat i v situaci méně aktivní politiky USA vůči zbytku světa a Evropě zvláště. "EU je pre Slovensko najlepším dostupným nástrojom, ako zabránit riziku, že Rusko zneužije klesajúci vplyv USA na vytvorenie sféry vplyvu vo východnej Európe," píší výstižně slovenští autoři.

Milan Rastislav Štefánik

Jak v knize ukazují krátké historické exkurze do prehistorie slovenské zahraniční politiky (Štúr, Štefanovič, Masaryk), je vztah k Rusku klíčovou štěpící linií mezi slovenskou inteligencí a dnes i mezi diplomaty. Autoři se jednoznačně řadí k prozápadní části slovenských elit, která je vůči Rusku ostražitá (stejným směrem jde i nová slovenská vláda, pro níž někteří z autorů pracují jako poradci). "Nemôžeme sa dlhšie stavať do polohy mostu medzi Západom a Východom, sme pevnou súčasťou Západu," píší například. Přesto však by slovenská zahraniční politika měla zůstat aktivní v postsovětském prostoru i na Balkáně – nikoli z nějakých altruistických důvodů, ale proto, že rozšiřování prostoru stability a prosperity do sousedních zemí je v jeho vlastním zájmu.

Vedle Maďarska je dalším bolavým místem současné slovenské zahraniční politiky otázka nezávislosti Kosova, kterou dosud Slovensko (spolu se Španělskem, Řeckem, Kyprem a Rumunskem) neuznalo. Do této otázky se promítá nejen tradičně blízký vztah k Srbsku a již zmíněné panslavistické smýšlení části elit, nýbrž především obavy z precedentu pro snahy o revizi hranic na jihu Slovenska. Jak upozorňuje komentátor Milan Nič, někdejší poradce civilního správce Bosny Miroslava Lajčáka, paralela Srbska s Maďarskem kulhá: "Srbsko je po prehratých vojnách v podobnej situácii jako posttrianonské Maďarsko po r. 1920: takmer všade okolo seba má na druhej strane hranice srbské menšiny. Vyvarujme sa toho, aby v určitej zotrvačnosti a sentimentalite zastávali záujmy niekoho iného (Srbska), a nie svoje vlastné."

Nacionalista Ján Slota slavnostně odhaluje ceduli k oslavě Trianonské smlouvy (3. června 2010)

Něco takového by se hodilo i Černínskému paláci

Historické události, které se v posledních stoletích země dotýkaly, obvykle nevznikly na Slovensku a Slováci se museli vždy daným okolnostem přizpůsobit. Tato obdivuhodná adaptabilita však podle Niče může vést dvěma směry: buď k alibismu a pštrosí politice, nebo k tomu, že jsme schopni si v jakýchkoli podmínkách najít prostor pro vlastní rozvoj. Oba tyto rysy v dnešní slovenské zahraniční politice nacházíme, například jednání země v rámci Evropské unie (dohnání integračního náskoku okolních zemí, přijetí eura) je příkladem spíše druhého přístupu.

Vzhledem k tomu, že hlavní autoři publikace dnes působí na vlivných postech v rámci nové slovenské administrativy, lze knihu Bruselenie valašiek chápat také jako jistého průvodce po postficovské zahraniční politice Slovenska. Nejde o suchou ročenku nebo analytický text, jaké známe i z českého prostředí z produkce AMO či Ústavu mezinárodních vztahů, ale o vyargumentovaný zahraničněpolitický program s jednoznačným názorem na to, jaké hodnoty a jaké zájmy by mělo Slovensko ve světě hájit v příštích nejméně deseti letech. Škoda, že nic podobného (zatím) v Čechách nevzniklo – jistě by si to v Černínském paláci rádi přečetli.

Zahájení jednání Visegrádské čtyřky v Budapešti (20. července 2010)