Nevím, čím je slovo fatální módní a kdo určuje jeho módnost, či nemódnost – podle jakých kritérií, na základě čeho. Píšu už nějaký ten pátek a vím, že slovo fatální zkrátka použiju, když usoudím, že použito být má. Jestli Vladimír Just má nějaké signály, že mezitím se slovo fatální stalo módním, tak jsem se zřejmě stal aktérem jakési módnosti.
Justova replika sugeruje, že jsem jeho zápisu věnoval většinu svého textu. Kdo na to má chuť a energii, nechť si, prosím, přečte moji původní recenzi - a posoudí sám. Zacitoval jsem Justův zápis v návštěvní knize. Pár řádek nato jsem o digitálních tiscích Číňana Yonghua Tiana napsal, že "technická preciznost a vůbec realizační důkladnost tu ruku v ruce kráčí s uvolněnou kreativitou a s něčím, co tuzemské diváky, kteří při svých kritických soudech více pracují s ideovými než estetickými kategoriemi, musí dohánět bezmála k nepříčetnosti, potažmo ke značně zkratkovitým závěrům…"
. Čtěte zdeRecenzi Josefa Chuchmy Čínský sen v Českém Krumlově čtěte zde. |
Just ovšem v polemice vyvolává dojem, že jsem tahle slova psal právě a jen o něm. Druhá skutečně adresná zmínka o Justovi je v mém textu následující: "Právě z takových výtvorů, jakými jsou Tianovy digitální obrazy, by Goebbels neměl radost ani trochu – v tom se divák Just fatálně mýlí." V těch partiích recenze, kde jsem psal o Yonghua Tianovi, jsem se snažil formulovat specifičnost Číňanových děl i určité obecnější problémy vnímání soudobého umění. Just však vlastně tvrdí: toto vše je o mně! K tomu mohu poznamenat jediné: Ten, panečku, umí sám sebe postavit do středu věci!
Nemohu si pomoci: podepsaný zápis do návštěvní knihy na výstavě je zápis vědomě a dobrovolně veřejný, a jako takový je vydán všanc i veřejné kritice. Do návštěvních knih se pochopitelně vesměs píší "výkřiky", zkratkovité názory. Jsou tu však dvě důležitá ALE. První: i v návštěvních knihách se sem tam objeví delší a strukturovanější zápis, který tam divák, který má potřebu se vyjádřit, napíše; někdy to dokonce jsou velmi věcné poznámky. Druhé ALE: Just do zápisu v Krumlově neuvedl obvyklé "líbí – nelíbí", nýbrž použil pojmy, které v sobě nesou určité významy, mají své konotace a svoji závaznost; z odpovědnosti za jejich vypuštění se nelze vyvléknout poukazováním na "žánr" zápisu v návštěvní knize.
. Čtěte zdeReakci Vladimíra Justa S kanónem na komára aneb Goebbels 21. století by přece jen měl radost čtěte zde. |
"Při podrobnějším pohledu jsem byl už mírně šokován megalomanskou oslavou olympijského stadionu, čínské revoluce a jejího velkého kormidelníka, zejména pak patetickou apoteózou dvou filosofů (Marxe a Engelse) a tří masových vrahů (Lenina, Stalina a Maa)," píše Vladimír Just. Čtenář této polemiky má oproti "tradičním" polemikám na papíře výhodu přinejmenším v tomto: může se zde sám podívat na dané dílo a srovnat si svůj dojem, svoji analýzu s názorem polemizujícího. Pohleďme tedy na fotografii s oněmi pěti tvářemi a usuďme, zda jde ze strany Tiana o patetickou apoteózu Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Maa.
"…toto dílo přece zjevně chce být monumentální a také je monumentální," píše Just. Slovo monumentální zde pro něho zastupuje služebnost. To je z hlediska dějin umění argumentačně neudržitelná redukce. Monumentální tvorba je zkrátka tvorba svého druhu, nikoliv tvorba nutně oslavná. Ostatně například na pražské AVU existuje škola (dříve ateliér) monumentální tvorby…
Srovnávat Yongua Tiana a Leni Riefenstahlovou považuji právě za ten druh neplodnosti, o níž jsem psal v recenzi – takové paralely z mnoha důvodů nefungují. A jen pro připomenutí: Vladimír Just ani jednou nepopíše výstavu Tiana jako celek, tři její části (plastiky, prapory a simulaci tzv. informačního systému) slovem nezmíní, což je – opět – povážlivá redukce.
Ještě poznámku k fotografiím Jindřicha Štreita, k jeho souboru Tváře za zdí. Napsal jsem: "V kontextu autorova rozsáhlého díla se jedná o část z těch vůbec nejslabších." Just mi píše, že jsem ji "označil v kontextu dosavadního rozsáhlého autorova díla za ‚vůbec nejslabší‘". To však neznamená totéž, ve formulování se Just dopouští znepřesňujícího posunu.
Štreitův čínský cyklus skutečně řadím k těm jeho nejméně povedeným cyklům, není to však nějak osamoceně jeho cyklus vůbec nejslabší. V recenzi jsem se při veškeré stručnosti onoho soudu snažil vystihnout ten důvod neúspěchu v kontextu Štreitova díla. Právě to, co Just u Štreitových Tváří za zdí vidí, v nich podle mě vůbec není.
Řekl bych, že nejsem sám, kdo má na to tenhle názor. Předloni uspořádal fotograf a kunsthistorik Tomáš Pospěch reprezentativní knižní i výstavní výbor ze Štreitova díla; kritika se shodla, že lépe Štreita do té doby nikdo představil. Z Tváří za zdí (vznikly roku 2003) v něm není ani fotka. Stejně tak v portfoliu, které má autor na svých stránkách www.jindrichstreit.cz.
