"Když Soňa odmaturovala, všichni jsme si pobrečeli. Spoustu věcí jsme se učili s ní. Biolog třeba koupil plastelínu a modeloval buňky, aby si to dokázala představit. Ještě před jejím nástupem jsem spolu se dvěma vyučujícími absolvovala kurz Brailleova písma, abychom po ní mohli číst nebo zpracovávat texty. Pro střední školy neexistovala ani jedna učebnice v tomto písmu pro nevidomé," vzpomíná Sonina třídní učitelka Eva Šmétková.
"I když to zní jako fráze, obohatilo nás to všechno i po stránce lidské, uvědomili jsme si jiné hodnoty života," dodává.
Sonino studium se promítlo i do poměrů mezi studenty ve třídě. "Po měsíci studia Soňa viděla, že klukům se nechce moc do učení a ptala se, proč ve škole teda jsou. Ona se totiž učit chtěla a proto na gymnázium šla," přibližuje Šmétková. Stejný pocit měli i Sonini spolužáci. "Obdivoval jsem ji, že se jí do učení chce," říká Lukáš Krejčí, který chodil se slepou dívkou čtyři roky do třídy.
Sama Soňa má z úspěchu u maturity obrovskou radost a přiznává, že ho zpočátku ani nečekala. "Zvládla jsem to. Ještě kdyby mi vyšly v polovině června přijímačky na právnickou fakultu v Brně nebo v Olomouci," přeje si.
Chtěla si dát přihlášku ještě na vyšší odbornou školu, studium na ní jí však kvůli handicapu neumožní. "I proto jsem si uvědomila, jak mi tady ve škole všichni vyšli vstříc. Gymnázium bych ale asi nezvládla ani bez maminky a bratra, kteří mi často předčítali látku z učebnic nebo ze sešitů spolužáků," říká Soňa.
Učitele na chodbách školy pozná po hlase, bez pomoci trefí do kabinetů svých vyučujících, do třídy i do jídelny. Jen studentskou lásku si Soňa neprožila. "Mám ale ve třídě dobré kamarády. Jen to všechno uteklo moc rychle," povzdechne si.
 Slepá Soňa Fialová odmaturovala na běžném gymnáziu |
