Jistě, v každé armádě se stane, že se srazí dva tryskáče či se neotevře padák. Mezi těmi událostmi, které se nazývají neštěstí, uplyne však velký čas normálního vojenského života, v němž národy své armády ctí. Ne tak v Čechách.
Sled tragikomických událostí je děsivý, pitomé historky (se ztrátou životů) následují jedna za druhou. Připomeňme poslední měsíc - událostí na celý jeden život: vrtulníku letícímu "z opravy" upadne ve vzduchu kulomet, obrněná vozidla, která mají zastrašovat (bah!) teroristy, nedojedou do Prahy.
A když dojedou, zločinecká organizace "Rudý doutnák" jim posměšně ukradne světlomet tak bedlivě hlídají Svobodnou Evropu. A v neděli "nejlepší" vrtulník země, který vozí i hlavu státu, upadne na zem s astronauty. Prý nasál ptáka. Můj bože.
Buďme rádi, že nemáme námořnictvo. Co by asi dokázala nasát naše letadlová loď? Stojíme před groteskou, nikoliv před činem hodným důstojnosti: místo aby abdikoval, převezme ministr obrany za pád vrtulníku z rukou prezidenta večer medaili - za odpolední hrdinství podpraporčíka Šelonga.
Medaile Za hrdinství - tomu rozumíme, ale kde je generálská hlava, která padne s vrtulníkem? Rozborů armády a kritiky poměrů v ní už bylo dost. Reforem taktéž. Netvor se však nemění, jen zmenšuje. Za sedm let už nebude. Všechno to v něm vybouchne, spadne, shoří. Co nespadne, roznosí se překupníkům.
Armáda není nebezpečná nepříteli, nýbrž sama sobě. Profesionální armáda by z toho důvodu měla vzniknout ještě dnes. Otázkou však je, zda profesionalizace to strašlivé a nepochopitelné těleso spasí. Možná že národ, který nikdy nebyl ochoten za svou svobodu bojovat, armádu nechce. Však také neví, k čemu by ji měl.