Například nešvar neplacení účtů se rozmohl všude - od bankovních úvěrů až po nájemné. Málokdo se obával ramene spravedlnosti. Bylo příliš slabé a unavené. Když potřebovalo podporu, politici se odvraceli.
Prý nejsou peníze. Politici raději vždy našli nějaké líbivější priority. Jednou přišlo sucho, a zemědělci dostali šest miliard, přestože se jim nakonec urodilo stejně jako jindy. Potom zase zkrachovaly kampeličky.
Pro jejich klienty bylo třeba také šest miliard. A když se ocitly v problémech různé české banky, našly se stovky miliard na jejich záchranu. Pak se nedivme se, že dvě nebo tři miliardy navíc pro soudnictví se nenašly.
Ekonomika měla přednost. Soudy nepatřily mezi potřebné. Živořily v ústraní zájmu politiků. Ministři spravedlnosti nikdy nebyli silnými politickými osobnostmi bez ohledu na to, zda vládla pravice, či levice.
Život v bezpráví se mezitím rozšířil víc, než bylo únosné. Své závazky neplnili velcí podnikatelé ani nájemníci. Ekonomika na to už léta doplácí. Teprve teď, když víme, že nevýkonné soudnictví poškodilo hospodářství, začal se problém řešit.
Bylo třeba čekat na odhady ekonomů, kolik prodělal průměrný občan kvůli nefungujícím soudům? Vždyť samo dlouhé čekání na rozsudek bylo skoro totéž jako bezpráví. Léta jsme nežili v právním státě, a se soudnictvím se nic nedělo.
Stát klidně selhával ve své základní roli. Když se potvrzuje, že takové počínání poškozuje hospodářství, začíná se něco dít. Není zvýšení rozpočtu spravedlnosti opět motivováno ekonomickými důvody?
Doufejme, že tentokrát už ne. Nejde přece jen o to, aby hospodářství vyrazilo vzhůru o něco rychleji, ale o život v lepší zemi.
