Evropané projevují soucit s chudými zeměmi. Tedy alespoň někteří a v kinech. Na 47. Festivalu švýcarských filmů - Filmových dnech v Solothurnu (konaných od 19. do 26. ledna) ohledávaly zejména dokumenty problémy „malých“ lidí. Dlužno podotknout, že zejména hrané švýcarské filmy, vznikající v zemi se srovnatelným počtem obyvatel jako má Česko, jsou mentálně dost podobné českým snímkům. Rozdíl mezi naší a švýcarskou kinematografií je snad jen ve větším globálním záběru švýcarských dokumentů. Český dokumentární film si zachovává spíš osobní polohu. O globálních krizových jevech pojednává každý snad druhý švýcarský dokument a hraná díla se podstatně víc a v tradici tamějšího „heimatfilmu“ shlížejí v krásách švýcarské krajiny.
Hrdost na vlastní zemi a odpor vůči velkým korporacím, které mají dost, ale chtějí ještě víc, vytvořily na letošním festivalu zvláštní směs. Možná právě proto je přehlídka švýcarské kinematografie zajímavá. Za uplynulý rok vzniklo ve Švýcarské konfederaci 42 celovečerních dokumentárních filmů a 27 hraných filmů. Na nápodobu akčních filmů a velkofilmů v americkém stylu švýcarští režiséři v posledních letech pozapomněli, i když byly doby, kdy se o ně pokoušeli.
Raději heimatfilm než akčňák
V malém Švýcarsku udělá totiž domácí celovečerní film za 1,5 miliónu franků stejnou službu jako švýcarský velkofilm za pět nebo deset miliónů. V nejlepším případě přijde na oba 200 000 diváků. To je číslo v podstatě odpovídající českým poměrům. České divácké hity, vyrobené za částky kolem 30 miliónů korun, mají u nás návštěvnost kolem půl miliónu až miliónu diváků. Ve Švýcarsku se úspěch filmu musí dělit třemi. Filmy natáčené v Curychu mají šanci dostat jen do německy mluvících kantonů, filmy ze Ženevy do francouzských a filmy z Lugana do italských.
Největším diváckým hitem stávající sezony je snímek Markuse Imbodena Schovanec. Jde o typický heimatfilm (tedy příběh odehrávající se na pozadí krásných kulis domoviny) o opuštěném chlapci, který je prodán na alpský statek, do rodiny, v níž musí tvrdě pracovat, aby přežil. Dílo vychází ze skutečných příběhů dětí–schovanců, prodávaných do cizích rodin až do roku 1961.
Záběr z filmu snímek Markuse Imbodena Schovanec
Jak je možné, že v době dluhové a finanční krize se investuje stále víc peněz do výroby surovin a zemědělských komodit, přičemž jen malá část z nich se obchoduje na mezinárodním trzích? Jaký vliv na potravinovou krizi mají subvence v evropských zemích, a jakou spekulanti na burzách? Jak se může sedlák v Paraguayi bránit vůči zemědělským baronům z Brazílie, kteří v jeho zemi skupují zelené zlato – sóju? Sójové plantáže tihle baroni nechávají ošetřovat herbicidy, takže biologická hodnota půdy klesá k nule. Místní sedlák může tak akorát vzít vidle a jít do ulic. Komu patří půda, komu povrchová a komu podzemní voda? To jsou otázky, na něž poukazují švýcarské dokumentární filmy.
V patrně nejvýbušnějším z nich, Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou, se o vodě mluví jako o nejcennější surovině blízké budoucnosti. Na film, nikoliv nepodobný bojovným dokumentům Michaela Moora, se během festivalu stály fronty. Kde začíná, a kde končí láska diváků k vlasti a hrdost na vlastní rodinné zlato? A jak si vůbec vysvětlit takovýhle zájem o snímek kritický vůči nejšvýcarštější ze švýcarských firem?
Záběr z filmu snímek Markuse Imbodena Schovanec
Na jedné straně jsou na vzestupu heimatfilmy, příběhy se stěhují z měst pod Alpy nebo dokonce do horských úbočí do pitoreskních statků a samot, na druhé straně je koncern s emblémem ptačího hnízda podrobován ostré kritice. Nestlé je největší potravinářský koncern světa založený roku 1866 jako rodinná firma chemika Henriho Nestlé se sídlem ve švýcarském Vevey. V roce 2010 měla firma obrat 110 miliard švýcarských franků. Ve své historii napomohla při řešení kojenecké úmrtnosti a dodnes plní různé humanitární programy.
Chceš se napít „obyčejné“ vody? Zaplať
Film Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou jde na věc z jiné strany. Začíná třemi ostrými konstatováními: Otázka dostatku vody je zásadní pro budoucnost lidstva, avšak existují země, jimž se voda nedostává, a přesto v nich velké firmy skupují vrty na vodu. Snímek přibližuje situaci v táboře Kebri Beiah v Etiopii, kde žijí utečenci ze Somálska. Vodovodní potrubí je pro tábor klíčové. Dříve je dotovala firma Nestlé, jenže se - podle slov vedení tábora - z financování stáhla. Druhá zásadní věc: jednou z průvodkyň příběhem filmu je Kanaďanka Maude Barlow, bývalá poradkyně pro otázky vody v OSN a spoluzakladatelka Blue Planet Project, požadující obecné právo lidí na vodu. A za třetí: snímkem proběhne informace, že firma Nestlé odmítla na tomto filmu spolupracovat. Režisér Urs Schnell musel čerpat buď z tiskových konferencí firmy Nestlé, nebo si vyjádření představitelů firmy odkoupit od jiných autorů.
Záběr z dokumentu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou
Pozitivní na Schnellově dokumentu je, že nezesměšňuje šéfy velké korporace po způsobu Michaela Moora. Ve filmu několikrát vystupuje předseda představenstva firmy Nestlé Peter Brabeck. V zásadě říká totéž, co v rozhovoru Lukáše Kovandy pro web tyden.cz z 22. května 2011 (Světu hrozí nedostatek vody): „Už nynější spotřeba převyšuje míru, jež může být přirozeně opět doplněna. Spotřeba vody je neudržitelná. Vodu lze doplnit třeba i zužitkováním takzvané fosilní vody, která vznikla před stovkami tisíc let, ale ani takové doplnění nebude dostatečné. Do roku 2030 tedy nastane vážný nedostatek vody, jak uzavírají odborné studie. Nebude se nám dostávat přibližně čtyřicet procent potřebné vody.”
Záběr z dokumentu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou - předseda představenstva firmy Nestlé Peter Brabeck
Schnell ze slov Petera Brabecka vypichuje to, co považuje za ještě varovnější než je informace o nedostatku vody: „Voda je tržní komodita.“ Jinými slovy: Kdo bude chtít pít vodu, bude muset platit. A tady začíná hlavní kontroverze kolem výroby balené vody: Máme na vodu přirozené právo, anebo ne?
No comment
Další část dokumentu se odehrává ve Spojených státech, ve státě Maine. Tam mamut Nestlé vlastní největší firmu na balenou vodu v Severní Americe – Nestlé Waters North America. Jejím prostřednictvím prodává obrovské množství balené vody (z amerických vrtů i dovážené).
Film věnuje největší pozornost pobočce Poland Spring, která balí stejnojmennou vodu z osmi různých vrtů, jež ve státě Maine vlastní Nestlé. Místní lidé, kteří se ve filmu dostávají k řeči nejčastěji, přezdívají Poland Spring „lovci vody“. Film důsledně pročesává všechna města, kde se těží voda pro Poland Spring. Z nich je Newfield dáván za vzor svým odporem proti Nestlé a dalším firmám, který v roce 2009 vyústil do zákazu těžit v okolí podzemní vodu. V boji proti „corporate water extraction“ (těžba vody korporacemi) přitom sehrávají důležitou roli nejen zelení aktivisté, ale běžně i republikánská politická reprezentace. Debaty o těžbě vody jsou provázány obrázky krásné zelené přírody a záběry kamionů s vodou, jejichž řidiči říkají na kameru jediné: „No comment.“
Záběr z dokumentu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou - předseda představenstva firmy Nestlé Peter Brabeck
Kde chce být in, pije balenou
Potom se dokument přesunuje do Asie a Afriky. Tady je osten namířený proti lovcům vody tupější, protože Nestlé má jednoduše úspěch v chudých zemích, kde klesají zásoby spodní vody a kde je právně sporné, komu podzemní voda vůbec patří a vlády jsou slabé nebo zkorumpované. „Zástupci firmy jdou většinou přímo přes vládu, tedy konkrétně v Pákistánu šli přes bývalého prezidenta Parvíze Mušarafa,“ řekl v Solothurnu režisér Schnell. „Nestlé tržně využívá selhání politiky ve třetím světě,“ dodal. V Pákistánu a v Nigérii má Nestlé velký úspěch s balenou vodou Pure Life (čistý život). Podařilo se mu ji, jak film dokumentuje, prosadit na trhu masivním marketingem propagujícím tento životní styl: pít balenou vodu je prostě moderní.
Ze snímku lze odvodit, že nebýt právě firmy Nestlé, tak by se v zemích jako je Nigérie pila nadále kontaminovaná voda. Nestlé je schopna pomocí velkých investic vybudovat jak vrty, tak vedení, které těsní (jinak se až 35 procent vody ztrácí v potrubích) a dodat balenou vodu na trh. „Problém je v tom, že litr vody Pure Life je tu dražší než litr benzínu,“ říká režisér. V regionech s vyšším standardem jako je USA nebo Evropa se marketing balené vody opírá o symbol zdraví. „Říct lidem, že když nebudou pít balenou vodu, tak mohou být nemocní, byl chytrý marketingový tah,“ řekl Urs Schnell a dodal: „Pro mě je naprosto nepochopitelné, proč ve Švýcarsku nepijeme vodu z vodovodu, když máme jednu z nejkvalitnějších na světě.“
Záběr z dokumentu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou
Nejde tedy ani tak o záchranu vodních zdrojů, jak tvrdí manažeři Nestlé, nýbrž o byznys s balenou vodou, který je v posledních dvaceti letech v rámci potravinářského průmyslu jeden z nejsilnějších. „Konzumujeme víc produktů firmy Nestlé, aniž si to uvědomujeme. Ať už je to Perrier nebo Nescafé,“ upozornil režisér. „Chtěli jsme diskusi, poslali jsme na společnost Nestlé otázky, ale firma mluvit nechtěla.“
Tu diskusi lze shrnout takto: Máme právo na čistou vodu? Je čistá voda tržní komodita jako jakýkoli jiný produkt? Je správné tržně využívat rostoucího nedostatku vody? Je skupování zdrojů vody čítankový příklad dobrého sousedství místních obyvatel a velkých firem, nebo je to spíš zlodějna a korupce? Je správné balit běžnou vodu do lahví, namluvit lidem, že jde především o zdraví a vydělávat tím miliardy?
Záběr z dokumentu Život v lahvích – Nestlé a jeho obchody s vodou
Možná by se na závěr slušelo citovat slova Klause Schwaba, zakladatele Světového ekonomického fóra v Davosu, které probíhalo prakticky souběžně s festivalem v Solothurnu: „Ještě nedávno zajišťovalo tržní hospodářství sociální a ekonomický pokrok. K tomu nejsou žádné alternativy. Špatné je ale, že kapitalismus, tedy tržní hospodářství, přestal v mnohém ohledu sloužit společnosti, ale slouží do velké míry jen jedincům. Je to mimo jiné proto, že regulační systémy v globálním ohledu nefungují. Takže musíme kapitalismus přetvořit tak, aby začal zase sloužit společnosti. Vedení firmy nesmí sloužit jen svým akcionářům, ale všem podílníkům. To znamená mimo jiné také obci, kde firma podniká, spolupracovníkům a zákazníkům.“
Dají se dokázat zločiny proti lidskosti?
Dokument Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny začíná v hlavním městě Středoafrické republiky Bangui. V nenápadném džípu sem ulicí plnou výmolů přijíždějí vyšetřovatelé Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, tedy instituce s celosvětovou pravomocí, zabývající se genocidami, zločiny proti lidskosti nebo válečnými zločiny. Právník Emeric Rogier, lékař Eric Baccard a fotograf. Vyšetřují zločiny, kterých se v roce 2002 a 2003 dopustila přibližně tisícovka militantních rebelů ze sousední Demokratické republiky Kongo. Ti dostali plnou moc od svého vůdce a předsedy Hnutí za osvobození Konga Jeana-Pierra Bemby k zabíjení, znásilňování a plundrování. Přijeli na člunech po řece Oubangui a místní obyvatelé proti nim neměli šanci. Velká část populace nese psychické stopy dodnes, místní komunita je zničena.
Záběr z dokumentu Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Zároveň se však vychází najevo, že rozkaz Jeana Pierra Bemby je právně stěží dokazatelný. Všichni vědí, jak to bylo, nicméně pachatele není možné odsoudit. Film ukazuje neuvěřitelně přesnou terénní práci pracovníků tribunálu. Jsou to lidé v civilu, bez zbraní a bodyguardů. Jejich úkolem je najít svědky, vést rozhovory se znásilněnými ženami, s jejich příbuznými a najít místa, kde ke znásilnění a plundrování došlo. Pak najmou síly, které vykopou ostatky zabitých.
Dokumentace válečných zločinů je práce, kterou nelze vykonávat, aniž by to zanechalo stopy na psychice. Až v roce 2009 mohl začít přípravný proces s Jeanem Pierrem Bembou pro podezření ze zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů. V roce 2010 došlo konečně na soudní přelíčení, které však nebylo zatím kvůli nedostatku důkazů ukončeno. Při přípravném procesu vypadal Bemba zcela sebejistě, seděl pohodlně zakloněn, usmíval se a byl si patrně jistý svou nevinou, respektive tím, že jeho „plnou moc“ nelze nijak prokázat. Zajímavé jsou také vazby jeho rodiny do Evropy. Vliv bohatých afrických rodinných klanů v Evropě je zjevně obrovský.
Záběr z dokumentu Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Naprosto otřesné jsou výpovědi svědků před soudem. V nich se opakuje toto: Děti narozené ze znásilňování žen jsou děti bez budoucnosti. Nemohou být poslány do školy, jejich matky se nesmějí vdát. Expertka na výzkum situace obětí Gloria Atiba Davies ve filmu vypráví, že případy znásilňování a vraždění obyvatel Bangui jsou složitější než to bylo během genocidy v Sierra Leone, kde těla obětí byla označována nápisy RUF (Spojená revoluční fronta). „Víme jen, jakým způsobem bylo znásilňování a vraždění prováděno. Pachatelé šli od domu k domu a znásilňování bylo prováděno hromadně, celými gangy. Po znásilnění oběti si pachatel stoupl na oběť , aby jí zabránil v útěku, případně ji měl na mušce zbraně. Potom zavolal další a další muže ke kolektivnímu znásilňování. Oběti byly znásilňovány před zraky svých dětí a manželů. Na mužských obětech byla prováděna sodomie před ženami a dětmi. Tak jako se jinde užívá zbraní k zabíjení, tady se užívalo sexuální násilí k terorizování populace.“
Záběr z dokumentu Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Gloria Davies pak dodává, že sama rozhovory s oběťmi těžko psychicky přestála a že se ocitla na prahu psychického vyšinutí. Zastupující žalobce Fatou Bensouda soudu předložil příběh Svědka číslo 23. „Svědek číslo 23 byl náčelník čtvrti v Bangui. 8. 11. 2002 vtrhly Bembovy síly do jeho domu. Vojáci začali pálit z pušek a svědkovy děti začaly křičet strachy. Jedna ze svědkových žen, která trpěla vysokým krevním tlakem, padla na zem. Později se přestala hýbat a zemřela. Bembovi vojáci se zeptali svědka číslo 23, jestli chce žít nebo zemřít. Svědek odpověděl, že chce žít. Vojáci mu následně přikázali, aby si před svou manželkou a dětmi lehl na zem a zaujal pozici koně. Potom na něm tři vojáci provedli akt sodomie. Sodomizování oběti trvalo od deseti hodin dopoledne do dvou hodin odpoledne. Všichni tři muži do něho ejakulovali. Svědek číslo 23 později vypověděl, že po aktu znásilnění přistoupili vojáci k jeho ženě a před jeho očima ji zneužili. Potom totéž vykonali na jejich dětech. Paní prezidentko, mělo by být odpovědností úřadu Mezinárodního trestního tribunálu ochránit svědka číslo 23, jeho manželku a děti. A zastat se stovek obětí ve Středoafrické republice, které měly stejný osud jako svědek číslo 23.“
Záběr z dokument Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Záběr z dokument Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Záběr z dokument Plná moc (Carte blanche) v režii švýcarské režisérky Heidi Specogny
Neméně důležitá jsou slova hlavního žalobce Mezinárodního soudního tribunálu Luise Morena-Ocampa, který se angažoval už v případě genocidy v Súdánu. V jenom z klíčových rozhovorů ve filmu Moreno-Ocampo praví: „Pokud se nepodaří tyto zločiny prokázat, tak lidstvo nemá šanci.“
