Je to recese vtipných právníků, kteří se vysmívají kuriozitám našeho právního lesa, nebo se i takto, podržte si klobouk, hledá právo?
Zažili jsme, pravda, už leccos. Naposledy dva sice protichůdné, ale platné rozsudky v téže věci. O recesi však nejde. Ani o zaumné hledání práva. Jde o platy soudců a městský soud žalobě soudců již vyhověl.
Kdo je soudce, či alespoň právník, řekne vám: je to normální pracovní spor. Problém je, že v něm soudci rozhodují o svém vlastním platu. Kdo jiný však to má soudit? Je to taková filozofická otázka: kdo bude hlídat hlídače?
Státní zaměstnanci se vrhají na stát s platovými požadavky. Proč by soudci, byť sorta zvláštnější než obyčejný zaměstnanec, měli stát stranou? Vláda je slabá, léta k tomu občany naváděla, možná teď něco dá. Soudci mají výhodu, nemusí stávkovat, hrozit, držet pohotovost. Mohou si přídavek přiřknout sami.
Ve věci třináctých platů už to udělali s módním argumentem: jde o nezávislost soudců. S tím nepohnete, soudce nezávislý být musí. Marně však dumáte, jak souvisí třináctý plat s nezávislostí soudců. Napadne vás jediné: nikdy soudcům plat nezvyšovat - šlo by o skrytou korupci a konec nezávislosti! Zvyšování platů se soudci, kupodivu, nebrání.
Z právního řečiště, kterému my nikdy neporozumíme, vylovili perlu: za uplynulý rok jim stát dluží čtyři a půl miliardy korun. To je víc než čtvrtina rozpočtu ministerstva spravedlnosti. Jeden každý chce měsíčně šedesát tisíc navíc. Je to cesta, jak se přiblížit úrovni v EU. Jdou tou cestou piloti, železničáři, zemědělci, každý.
Smyslem tohoto škubání státu je jediné: smí se zdařit jen někomu. To ostatní unesou. Zdaří-li se všem, zmarní zisk inflace. Soudci mají náskok: dárek si mohou dát sami. Ostatním mohou pak rozumně říct: Vy už ne.
