Tři hrobníky z Loun v parném pondělním dopoledni právě čeká pracné otevření hrobu. Do pražského Braníku je vyslal jejich zaměstnavatel, aby si rozšířili kvalifikaci. Za sebou už mají teoretickou část, kdy museli prokázat, že znají potřebné zákony, průběh smutečního obřadu, ale i exhumaci či dobu, po kterou mrtvé tělo tleje v hrobu.
"Nelze říct, že by to ze sebe sypali jako tvůrci zákona, ale dostal jsem to z nich. Bylo to v pořádku," hodnotí předseda Cechu hrobnického David Stejskal výkon účastníků. Ti z otevřené hrobky nejdříve vyndají rozpadlou rakev a umělou kostru. Pak pomalu dolů spouštějí novou dřevěnou rakev s fiktivním zemřelým.
"Nepohřbíváme skutečné ostatky, ale snažíme se, aby to bylo co nejvěrnější. Člověk už po letech praxe pozná, jestli se k tomu účastník od začátku staví nešikovně, nebo už s tím má zkušenosti," vysvětluje Stejskal. Lounští hrobníci se poté pustí do kopání mělkého hrobu.
Kurzy se na cvičném hřbitově konají od letošního června, kdy škola hřbitov dokončila. "Získat všechna povolení trvalo skoro dva roky. Zkoušky mají autorizaci od ministerstva pro místní rozvoj, které má pohřebnictví na starosti. Zatím jimi prošlo šest lidí," říká ředitel Střední školy technické Drahoslav Matonoha.
Rekvalifikační kurz na hrobníka trvá zhruba 60 hodin
Mít podobné osvědčení, ale není pro hrobníky povinné. Záleží především na tom, zda obce a provozovatelé hřbitovů chtějí mít kvalifikované pracovníky. "Případně když se chtějí krýt pro případ, že vznikne při práci nějaká škoda," uvádí Matonoha. Někdy mají zájem se dovzdělat i sami hrobníci.
Na branickém cvičném hřbitově začaly v létě také rekvalifikační kurzy akreditované ministerstvem školství. Ve zhruba šedesáti hodinách si účastnící osvojí základy profese. "Mělo by to stačit k tomu, aby člověk neudělal obci nebo provozovateli pohřebiště ostudu. Práce hrobníka je rutinní a poměrně jednoduchá," tvrdí Stejskal.
Cech hrobnickýObčanské sdružení Cech hrobnický funguje od března 2010. Kromě hrobníků sdružuje i provozovatele pohřebišť, stavitele hrobek či hřbitovní zahradníky. Hlavním cílem cechu je zvýšení prestiže těchto povolání a prohlubování kvalifikace pracovníků. Pod vedením tajemníka sdružení Jaroslava Šejvla vyšla loni v listopadu publikace Pohřbívání a hřbitovy. |
Střední škola technická plánuje i zavedení učebního hrobnického oboru. Ne pro středoškoláky, ale pro dospělé v rámci kombinovaného studia, které probíhá o víkendech. "Podmínkou je totiž minimální věk 26 let, aby to byla osoba, která je natolik stabilní, že při této práci nedojde k nějakému selhání," říká Matonoha.
Zájem o studium už podle něj má zhruba dvacet lidí, včetně cizinců. Obor budou tvořit dílčí kvalifikace na hrobnictví, stavitelství podzemní hrobky, obřadnictví a exhumaci. "Náplň oboru musí vytvořit ministerstvo pro místní rozvoj a Národní ústav pro vzdělávání. Teprve pak můžeme zažádat o zařazení do sítě oborů v rámci ministerstva školství," uvádí Michal Chuchla, který na škole vede vzdělávání dospělých.
Stejskal dokonce chce, aby se v budoucnu mohli hrobníkem vyučit i lidé mladší dvaceti šesti let. "Stejně jako se mladý kluk vyučí tesařem či automechanikem, tak by se mohl vyučit i hrobníkem. Bude umět pohřbívat a exhumovat, pro obec vést matriku, poradit pozůstalým, zacházet s motorovým nářadím či minirypadlem," říká zkušený hrobník, který působí v Říčanech a okolí.
Hrobnická profese ztratila prestiž, často ji dělali alkoholici
V Česku podle odhadů Cechu hrobnického působí přibližně 1 500 hrobníků. Na žádné škole ale dosud hrobnické vzdělávání neprobíhalo. Nástupní zaměstnanecký plat hrobníka je velmi nízký, podle Stejskala se pohybuje kolem deseti tisíc hrubého. Více si vydělají hrobníci s živnostenským listem, kdy pracují pro více obcí.
Cech se snaží zlepšit úroveň a pověst hrobnické profese, která utrpěla za komunismu (více o sdružení čtěte v boxu). "To často dělaly tuto práci různé trosky potácející se s lahví rumu. Chtěli bychom tomu dát zpátky prvorepublikový standard," říká Stejskal.
Podle něj nyní často dochází k porušování zákona, když práci na pohřebišti dělají lidé, kteří k tomu nemají oprávnění. "Naprosto běžná praxe především na malých hřbitovech je taková, že například kameníci přijdou bez souhlasu kohokoliv, otevřou hrob a dělají si v něm, co chtějí. Když opravují hrobové zařízení na povrchu, co jim zbyde, nametou dolu. Rodina potom vidí babičku, která má rozbitou lebku cihlou, kterou tam někdo hodí," popisuje hrobník.
