Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Škola dnes mladé lidi nezdravě selektuje, upozorňuje německý sociolog Wilhelm Heitmeyer

  11:18aktualizováno  11:18
Opakující se nepokoje na francouzských předměstích, bouřlivá reakce na zveřejnění karikatur Proroka Mohameda, vražda nizozemského režiséra Theo van Goga či teroristické útoky v Madridu a v Londýně spáchané muslimy narozenými v Evropě. To jsou jen některé z událostí posledních let, jež se odehrály na starém kontinentě a které ukazují na problematizující se soužití majorit a muslimských menšin. Německý profesor sociologie a pedagogiky Wilhelm Heitmeyer má k těmto tématům co říct.

Nizozemský režisér Theo Van Gogh byl zavražděn muslimským přistěhovalcem; záběr z dokumentárního filmu Den, kdy byl zavražděn Theo van Gogh | foto: Česká televizeKavárna

Proč bují potíže s integrací evropských muslimů?
Při pohledu na proces integrace imigrantů do evropské společnosti pozorujeme postupnou změnu kategorií, jimiž imigranty označujeme, změnu termínů, v nichž o nich uvažujeme. V minulosti jsme hovořili o etnických a národnostních skupinách jako jsou Turci, Arabové, Pákistánci. Ale po teroristických útocích z 11. září 2001 došlo k radikálnímu posunu směrem od etnických kategorií ke kategoriím náboženským. Takže dneska stále více hovoříme o islámských skupinách, islámských komunitách, islámských migrantech či dokonce o islámském terorismu. Pak se například zjednodušeně předpokládá spojitost mezi teroristovými útoky a islámským náboženstvím jako takovým. Negativním důsledkem útoků z 11. září 2001 je vznik neprostupných a vzájemně uzavřených a odcizujících se sociálních skupin. Takto polarizovaná společenská situace vždy byla - a i dnes je - krajně nebezpečná. Mohou se totiž nakupit nejrůznější nedorozumění a konfliktně eskalovat, jako se to stalo v případě vyprovokovaných nepokojů po zveřejnění karikatur Proroka Mohameda.

Takže problém integrace cizinců se prohlubuje vinou jazyka a kategorií, které pro jejich označování používáme? Nebo existují i objektivní bariéry?
Labeling čili označování určitých sociálních skupin určitými kategoriemi je součást problémů integrace cizinců z muslimských zemí v Evropě. Psychologická vzdálenost mezi majoritními společnostmi evropských zemí a muslimskými přistěhovaleckými komunitami se poslední dobou zvětšila, neboť se na problémy týkající se společného soužití v multikulturní realitě díváme stále více prizmatem náboženství a náboženských kategorií. Za vším hned vidíme islám a s poukazem na islám vysvětlujeme problémy, které jsou ve skutečnosti daleko složitější.
Není pochyb, že bychom v otevřených a demokratických společnostech jako jsou ty naše měli diskutovat o všech hodnotových systémech všemožných náboženství a kultur. A měli bychom se k nim i kriticky a fundovaně vyjadřovat. Ale to se netýká pouze islámu, nýbrž také katolického náboženství či protestantismu. V tradičním islámu existují problematické a sporné body týkající se například role ženy či pojetí lidských práv. Stejně tak bychom měli diskutovat i politické zneužívání islámského náboženství, k němuž některými skupinami dochází. Ale na druhou stranu se musíme vyhnout nepřípustnému zevšeobecňování a plošnému odsuzování a diskriminaci všech muslimů žijících v Evropě. Z toho mohou vzniknout jen potíže.

Muslimové zapálili dánskou ambasáduJaké?
Například v případě nepokojů v Kodani jsme byli svědky provokací a agresivních reakcí ze strany mladých dánských muslimů. Ty ovšem vznikly jako reakce na předchozí provokaci ze strany dánských novin, které zveřejnily zesměšňující a urážlivé karikatury Proroka Mohameda. Za těmito viditelnými a dramatickými událostmi se přitom skrývají daleko hlubší problémy sociální integrace a dezintegrace v dánské společnosti, ačkoliv to na první pohled vypadalo jako kulturní střet mezi Západem a islámem.
Pocit deficitu uznání těch mladých přistěhovalců a jejich potomků, kteří jsou špatně sociálně začleněni a integrováni,  je zřejmý. V takových případech je náboženství často jediným záchytným bodem a posledním zdrojem uznání a pozitivního sebepojetí, na němž mohou mladí evropští muslimové stavět. Pokud jim potom někdo sáhne i na víru a zesměšňuje ji, je zle. Za téhle situace nedokáží připustit, aby někdo "cizí“ jakkoliv kritizoval či dokonce urážel, co je jim nade vše svaté a z čeho odvozují osobní důstojnost.
Pokud tedy budou evropští muslimové i nadále špatně začlenění do společnosti a budou každodenně trpět pocitem nedostatku uznání, těžko očekávat vstřícnost k diskusi ohledně změny jejich interpretace či pojetí islámského náboženství. To pojetí, jež by bylo vhodnější pro fungování multikulturní společnosti, nepodpoříme provokacemi typu karikatury Proroka Mohameda.

Když schází uznání od druhých

Klíčem vašich analýz týkajících se imigrantů je "struktura příležitostí“ vlastní té které společnosti. Co tím máte na mysli?
Musím zdůraznit, že se problémy integrace netýkají výhradně přistěhovalců. Zapomíná se často na to, že existují velké segmenty většinové populace, jež rovněž jsou velmi špatně začleněny a žijí na okraji společnosti. Jde například o svobodné matky s dětmi, o rostoucí množství starých či dlouhodobě nezaměstnaných lidí. Znepokojivé je navíc to, že v evropských společnostech pozorujeme trend rostoucího počtu vylučovaných skupin obyvatel. Je tedy iluzorní domnívat se, že máme na jedné straně naprosto zdravou a dobře fungující většinovou společnost, a na straně druhé straně přistěhovalce neschopné či rovnou neochotné se integrovat.

Den, kdy byl zavražděn Theo van Gogh; záběr z dokumentárního filmu.Může to vypadat trochu komplikovaně, ale jde o to, že proces integrace muslimských komunit – a jeho úspěšný či méně úspěšný výsledek – závisí na vzájemném dialektickém vztahu mezi integračními příležitostmi dostupnými v dané společnosti, dále na reakci přistěhovalců na tyto příležitosti a také na řadě intervenujících mediátorů integračního procesu,  jako jsou například média. Jednou z klíčových proměnných v této rovnici je tedy struktura příležitostí v evropských společnostech dostupná různým skupinám lidí. Podrobnější pohled na ni umožní zodpovědět si otázku, zda evropské společnosti řeší tři hlavní problémy integrace.

Wilhelm Heitmeyer (1945)

Německý sociolog Wilhelm Heitmeyer je odborníkem na sociální konflikty, násilí a integraci přistěhovalců.




Profesor sociologie a pedagogiky působící na Univerzitě v Bielefeldu. Zabývá se teoretickým studiem i empirickým výzkumem sociálních konfliktů, násilí, socializace mládeže a integrace přistěhovalců v podmínkách dezintegrované společnosti. Jeho kniha Verlockender Fundamentalismus. Türkische Jugendliche in Deutschland (1997), v níž spolu s kolegy upozornil na situaci tureckých přistěhovalců v Německu, předběhla svou dobu a v době vydání jí nebyla mimo odborné kruhy věnována pozornost. Dnes je pokládána za jednu z nejlepších a nejčtenějších studií svého druhu. Heitmeyer je editorem internetového časopisu International Journal of Conflict and Violence dostupného na http://www.ijcv.org. Český čtenář se může se základními autorovými tezemi seznámit v knize rozhovorů Armina Pongse V jaké společnosti vlastně žijeme? (ISV 2000). Vloni Wilhelm Heitmeyer přednášel na pražském Goethe Institutu a na Pedagogické fakultě UK.

Které to jsou?
Nejprve musíme zjistit, zda společnost rozvíjí a nabízí dostatek příležitostí pro každého podílet se na materiálních a kulturních statcích. A to nezávisle na tom, jakého je původu nebo k jaké skupině patří. Má každý možnost začlenit se do společnosti prostřednictvím trhu práce? Má každý možnost dosáhnout dostatečné výše příjmu, kvalitního vzdělání? Je každému dostupná zdravotní péče či odpovídající bydlení? Pokud nemá každý dostatečný a rovný přístup k těmto institucím, nebo jsou mu dokonce odpírány, má to důsledky v rovině subjektivní identity a individuálního sebepojetí. Ve výsledku čelíme nedostatku pocitu "pozičního uznání“ sociálně vylučovaných lidí, což je mimo jiné případ přistěhovalců.
Pak je tady druhý problém spjatý s otázkou, zda mají imigranti možnost plnohodnotné účasti na veřejné debatě týkající se klíčových sociálních hodnot, jako je pojetí sociální spravedlnosti, solidarity, férovosti či zodpovědnosti. Mají v této debatě přistěhovalci hlas a bere je někdo vážně? Mohou imigranti hájit regulérně své skupinové zájmy a ve sporech s ostatními zájmovými skupinami nalézat řešení a kompromis? A mají vůbec přistěhovalci právo volit a být voleni v komunálních i celonárodních volbách? Pokud takové možnosti nemají, necítí se jako rovnocenní občané a dříve či později se spolehlivě dostaví pocity deficitu "morálního uznání“.
Třetí okruh se týká struktury příležitostí "emočního uznání“ ze strany druhých lidí. Mohou se imigranti spolehnout na podporu a uznání ze strany své rodiny, příbuzných, sousedské komunity, školy či přátel?
V evropských zemích jako je Německo, Francie či Nizozemí se množí problémy se všemi třemi možnými příležitostmi pozitivního uznání. To je alarmující, protože nikdo nedokáže žít dlouhodobě bez uznání. A zejména to nikde na světě nedokáží dospívající lidé, kteří potřebují zdroj pozitivního ocenění k tomu, aby si dokázali vytvořit pozitivní identitu a vyrůst ve zdravé osobnosti.

Pouliční nepokoje v pařížském Clichy, podzim 2005

Jaká je z tohoto pohledu situace mladých přistěhovalců z rodin, které původně přišly z Turecka, případně z dalších muslimských zemí, a dnes žijí v Německu? Nacházejí v německé společnosti dostatek příležitostí?
Po druhé světové válce fungoval trh práce jako velmi silný a účinný mechanismus k integraci přistěhovalců. Byl tedy i oporou, skrze niž přistěhovalci mohli čerpat pocit pozitivního uznání a kladného sebehodnocení. Avšak německá ekonomika se ocitla ve víru globalizace, což vedlo k proměnám její struktury, zejména průmyslu. Německý trh už nenabízí zdaleka tolik pracovních příležitostí vhodných pro imigranty. Nadto dlouhodobou slabinou Německa je "morální uznání“ přistěhovalců. Většina muslimských imigrantů žijících v Německu nemá německé občanství, takže nemohou volit a neúčastní se ani komunální politiky. Jejich hlas nemá velkou váhu ani na jedné z úrovní, na nichž se řeší problémy imigrace a integrace. Nejsou vtahováni do německé politické kultury a do umění kompromisu při sporech různých zájmových skupin.
Ale asi vůbec nejpřekvapivější je vývoj týkající se struktury příležitostí emočního či citového uznání. Nastupuje rozpad "tradičních“ tureckých rodin žijících v Německu. Rovněž rodinné násilí je dnes v rodinách přistěhovalců větší než v rodinách většinové německé populace. Přitom z výzkumů víme, že děti, které vyrostly v rodinách s vyšší úrovní násilí, budou v dospělosti podstatně náchylnější hledat násilné řešení problémů.

Musí být reakce mladých potomků přistěhovalců z muslimských zemí Blízkého východu, kteří pociťují nedostatek uznání na všech třech "frontách“, nutně násilné?
Pokud přistěhovalci a jejich potomci naráží na nedostatek uznání na všech těch třech "frontách“, snaží se o dosažení uznání a respektu alternativními cestami. Mohou hledat uznání ve vrstevnických skupinách. Místo, aby chodili do školy a studovali, žijí svůj život na ulicích evropských předměstí a dopouštějí se násilí a drobné kriminality jako členové pouličních gangů. Často jsou tyto aktivity spojeny s alkoholem a drogami. Mohou si tak vydobýt ocenění alespoň v očích svých vrstevníků, zejména pokud se náležitě činí a jsou při různých potyčkách dostatečně "stateční“. Ve finále se jejich socializace odehrává na ulicích a ve vězení.
Nemůžeme nevidět, že v evropských společnostech narůstá násilí a postupně tak dohání míru kriminality běžnou v USA, které v tomto směru donedávna sloužily jako odstrašující příklad. Například v Německu pozorujeme od přelomu 60. a 70. let minulého století nárůst počtu vražd, od roku 1993 dochází k alarmujícímu růstu kriminality mládeže. Jednou z otázek je, jak rostoucí násilí souvisí se sociální dezintegrací a snižující se schopností moderní společnosti integrovat nejrůznější skupiny obyvatelstva a jednotlivců – tedy nikoliv pouze přistěhovalce.

Ovšem pouliční kriminalita, alkohol a drogy jsou v rozporu s tradičním islámem. Není pak druhou možnou reakcí příklon k přísnému náboženskému fundamentalismu?
Ano. Proto ten obrat k určitým verzím přísného a konzervativního pojetí islámu, k němuž se nyní utíkají někteří mladí evropští muslimové, zatímco jejich "sekulárnější“ rodiče nad tím mnohdy kroutí nechápavě hlavou. Víra a praktikování náboženství pak slouží jako jediný zdroj hrdosti a také pozitivního ocenění ze strany dalších "bratrů“ – prestiže dosáhnete tím, že jste náležitě zbožní a usilovně se modlíte. Také si vybudujete silnější identitu díky tomu, že jako mladý člověk už konečně dostanete odpověď na tíživé otázky odjakživa spojené s dospíváním: Kam patřím? Kdo mě potřebuje? Kdo mi naslouchá?
Závislost na náboženství u sociálně vylučovaných lidí může vést i k různým agresivním reakcím. Lidé, jejichž jediným zdrojem uznání je určitým způsobem chápané náboženství, si na něj nenechají "sáhnout“. A už teprve ne od nikoho cizího. Nejsou připraveni na jakoukoliv kritiku své kultury a víry; nejsou připraveni na mezináboženský dialog a odmítají diskutovat různé interpretace Koránu týkající se například postavení žen či lidských práv. Potřebné změny interpretace islámu těchto subkultur směrem k větší otevřenosti a demokratičnosti – někdy se hovoří o "euroislámu“ – se nedočkáme, dokud nebude vyřešen problém sociální integrace a souvisejícího deficitu uznání těchto skupin přistěhovalců.

Francouzský model je neudržitzelný

Mezi experty, publicisty i politiky se rozhořely diskuse, zda je lepší britský, francouzský či jiný přístup k integraci přistěhovalců. Lze říci, jaký model je nejlepší? Kde se může Česká republika v přístupu k imigrantům inspirovat?
Úspěšnost integrace nezávisí pouze na integrační politice dané země, nýbrž také na tom, jací lidé a z jakých zemí do různých evropských zemí přicházejí. A z tohoto pohledu je situace jednotlivých evropských států rozmanitá – mluvíme o rozličných vzorcích migrace.
Kanadští muslimové sledují seriál Little Mosque On The PrairieV Německu převažují imigranti z Turecka, v Nizozemí přistěhovalci z Maroka v severní Africe, ale také z jihoamerického Surinamu, což byla dříve nizozemská kolonie. Do Francie přichází nejvíce lidí z bývalých francouzských kolonií v arabské severní Africe, nejvíce z Alžírska. Do Velké Británie proudí muslimové z bývalých kolonií v Pákistánu a Bangladéši.
Takže předtím, než začneme hodnotit integrační politiky evropských států, musíme vzít v potaz zemi původu a také další charakteristiky různých skupin imigrantů.
Nejlépe problém vynikne ve srovnání současné imigrace z muslimského Blízkého východu do Evropy a do Spojených států či Kanady. Do USA z této části světa přicházejí daleko vzdělanější a lépe kvalifikovaní lidé, často jde o politické uprchlíky a lidi, které si Spojené státy a Kanadu záměrně vybírají. Naproti tomu do Evropy z islámského světa proudí podstatně hůře vzdělaní lidé, často dokonce pologramotní či zcela negramotní a s minimální kvalifikací. Jde zejména o ekonomické uprchlíky snažící se uniknout z chudoby do relativně blízké a blahobytné Evropy. Ve výsledku z těchto důvodů nemůžeme říci, že Spojené státy představují nutně lepší integrační model jen proto, že se jim daří lépe integrovat své muslimy.

Volba prezidenta na pařížském předměstí.

Lze tedy alespoň říci, který z přístupů k integraci přistěhovalců spíše nefunguje než funguje?
Velmi problematická je podle mě strategie Francie. Je jednoduchá, ale nefunkční. Za prvé, všichni lidé narození ve Francii jsou automaticky Francouzi. Za druhé, všichni Francouzi jsou si rovni. Tečka. Vláda proto nemá zvláštní integrační strategie zacílené na specifickou skupinu přistěhovalců z muslimských zemí, ovšem nemá ani žádné nástroje pro pomoc při integraci imigrantů jako takových. Francie nechce vědět, co se děje v přistěhovaleckých komunitách. Dokonce její vláda nechce ani připustit, že nějaké zvláštní přistěhovalecké komunity existují. Proto v těchto oblastech ve Francii nekontrolovaně eskalují problémy jako kriminalita, nezaměstnanost a nepokoje spojené s rabováním, útoky na policii a zapalováním aut. Francouzský model není udržitelný a akceptovatelný, protože zvláště mladým lidem původem z arabského Maghrebu neposkytuje dostatek podpory a příležitostí.
V Německu sice existuje cílená podpora přistěhovalců týkající se zapojení na pracovním trhu, zato - na rozdíl od Francie - máme problémy v oblasti občanství. Pro získání německého občanství musí přistěhovalci a jejich potomci překonat řadu překážek a splnit množství podmínek.

Takže pokusy vytvořit fungující multikulturní společnosti v jednotlivých evropských zemích selhávají, jak tvrdí kritici multikulturalismu?
Tvrdívalo se, že nejúspěšnější v integraci cizinců jsou tolerantní a otevření Nizozemci. Nedávný srovnávací výzkum, jehož se zúčastnily Velká Británie, Nizozemí a Německo, však přinesl překvapivé výsledky; nejprve jim nechtěli uvěřit ani sociální vědci, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají. Integrace cizinců prostřednictvím trhu práce funguje nejlépe v Německu. Němečtí experti nad tím jen nevěřícně kroutili hlavami, protože mezi nimi panovalo přesvědčení, že je situace v Německu o dost horší a je třeba podniknout řadu reforem. Překvapeni byli i Nizozemci – ti ovšem nepříjemně, protože ti se domnívali, že u nich integrace přistěhovalců na trhu práce funguje bezchybně, což se nepotvrdilo. Ale i tak není v Německu situace v některých muslimských čtvrtích, kde setrvale převládá vyšší nezaměstnanost mezi tureckými imigranty, růžová. Nizozemci zase začínají čelit problému integrace mladé generace Marokánců, kteří na současném trhu práce nemají skoro žádnou šanci.

Podobně jako se vedl dlouhý spor o šátek ve Francii, v Německu se táhly diskuse o dvojím občanství. Může mít potomek imigrantů dvojí občanství, například turecké a německé?
Tato debata byla intenzivní a úmorná. Došlo se ke shodě, že ani Turci, ani žádní jiní imigranti, nemohou zároveň disponovat dvojím občanstvím. Sice možná mohou existovat neoficiální a vlastně nelegální strategie, kdy se cizinec nejprve zřekne občanství své původní vlasti, zažádá si o občanství německé a když je obdrží, obrátí se na původní zemi s tím, aby mu občanství zase navrátila. A když k tomu daná země, třeba Turecko, přistoupí, onen člověk vlastní dvojí občanství a má v kapse dva pasy. Německo s tím může těžko něco dělat - jeho úřady se to mohou dozvědět jen obtížně.
Za touhle diskusí se ovšem skrývá závažnější problém dvojí identity a dvojí loajality. Naplno se to projevilo při návštěvě tureckého premiéra v Německu, kdy hovořil před přeplněným fotbalovým stadionem a přítomné přistěhovalce z Turecka s úspěchem oslovoval "my“. Mluvil k nim stylem, jako by spolu s ním náleželi k jedné komunitě lidí. Přitom většina z těch lidí se narodila v Německu a většinu svého života zde i pracuje a žije. Turecká vláda tedy do tohoto integračního procesu vstupuje a politickou a komunikační strategií zaměřenou na turecké přistěhovalce se snaží ovlivňovat jak tyto komunity, tak výhledově německou politiku. Podobný problematický vývoj již delší dobu s obavami sledujeme i v případě postupu marocké vlády vůči marockým přistěhovaleckým komunitám žijícím v různých evropských zemích. Marocká vláda usiluje o zvyšování vlivu na některé evropské země právě prostřednictvím svých imigrantů, což by mohl být do budoucna velký problém.

V Německu žije okolo tří milionů imigrantů vesměs původem z Turecka. Jak říkáte, většina z nich má stále turecké občanství, tedy v Turecku může i volit. Nesnaží se je turečtí politici ovlivňovat hlavně v souvislosti s jejich volební kampaní?
To si nemyslím. Na jednu stranu se turecký stát orientuje na integraci do Evropské unie, což je zřejmé například v reformě tureckého právního řádu. Na druhou stranu v turecké společnosti probíhají změny směrem k nové muslimské kultuře. Sekularizace turecké společnosti se zastavila a role náboženství spíše roste; avšak v oblasti prosazování lidských práv a reformy právního řádu pozorujeme pozitivní postup. Ve skutečnosti nevíme, jakým směrem se Turecko vydá.
Z hlediska Turků žijících v Německu je překvapivý a podstatný jiný nový trend. Valná většina Turků žijících v Německu nemá stále německé občanství a německý pas, to není nic nového. Překvapivá jsou však zjištění týkající se vývoje počtů nově udělených německých občanství osobám tureckého původu. Tyto počty se v posledních letech snižují, ačkoliv Německo přijalo imigrační zákony, které oproti dřívějšku podstatně zjednodušují podmínky udělení občanství a vůči imigrantům jsou vstřícnější. Zdá se tedy, že Turci se teď méně snaží německý pas získat; jako by jim na německém občanství už tolik nezáleželo.

Vážné problémy integrace se týkají až druhé či dokonce třetí generace přistěhovalců původem z muslimských zemí, zatímco s jejich rodiči takové problémy nebyly. Proč?
To je univerzální fenomén spojený s přistěhovalectvím jako takovým. V dějinách migrace lze najít spousty analogií, například ve 30. letech minulého století začala dělat problémy druhá a třetí generace italských či švédských imigrantů do USA. První generace má jasný cíl: odejít do jiné země a společnosti, tvrdě pracovat, začít lepší život, vydělat nějaké peníze a často se vrátit domů. První generace imigrantů proto vesměs žijí v oddělených komunitách či čtvrtích, často výhradně muži, bez manželek a rodin. Cíle druhé a třetí generace jsou jiné: srovnávají se s většinovou evropskou či populací. A výsledkem tohoto srovnání není nic dobrého, protože nemají stejné šance dosáhnout těch samých výdělků, životní úrovně, společenské prestiže a kvality bydlení, jako mladí lidé většinové populace. Jejich šance se navíc ještě snižují například kvůli dopadům globalizace, protože ubývá slušně placených pracovních příležitostí pro hůře kvalifikované uchazeče.

Ticho na nádraží Atocha v Madridu - po teroristických útocíchU přistěhovalců z muslimského světa má druhá a třetí generace rovněž problém s tím, že žijí ve dvou naprosto rozdílných kulturách: jednou nohou stojí třeba v německé, ale  druhou v tradiční kultuře svých rodičů či prarodičů. Rodiče někdy trvají na tom, že se jednoho dne vrátí zpět do vlasti, zatímco mladá generace by raději zůstala v Německu. Výsledkem jsou tenze v rodinách a mladí Turci se ptají: Kam tedy vlastně patřím? Nemají skoro žádnou zkušenost se životem ve společnosti, odkud pocházejí jejich rodiče, a zároveň každodenně zažívají zvláštní směs xenofobie a nedostatku příležitostí a možnosti dosažení uznání. Takováto "schizofrenie“ může vést k bezpečnostním problémům, včetně terorismu, protože radikálové nabízejí odpověď na otázku Kam patřím?
Jenže v případě evropských muslimů, třeba původem z Turecka, vidíme, že zatím největším problémem často je až generace třetí. První generace sice nejsou integrované, ale jsou z hlediska majoritní společnosti relativně "neviditelné“ a nenápadné. Druhá generace je daleko lépe integrovaná a snaží se dělat další krůčky směrem k většímu soužití s většinovou společností. Avšak nástup třetí generace provází nové problémy. Někdy jde o důsledek konfliktů s vlastními rodiči, ale většinou se potýkají s nedostatkem příležitostí a uznání a také čelí geografické koncentraci a separaci v problematických ghettech a regionech, odkud se lze stěží vymanit.

Hoši obecně mají horší známky

Moderní škola vždy sloužila jako instituce sociální integrace. Antropolog Ernest Gellner hovořil o masovém vzdělávání jako o nástroji vzniku soudržných moderních národů. V Čechách vyzdvihoval školu jako společenský "svorník“, kde vedle sebe v jedné lavici sedí synek sedláka, živnostníka i dělníka, Tomáš Garrigue Masaryk. Tuto funkci již škola v Německu a dalších evropských společnostech v kontextu integrace přistěhovalců neplní?
Škola skutečně bývala nástrojem integrace. Dneska se z ní stává nástroj dezintegrace - žákům nenabízí emoční uznání. Místo toho školy zesilují důraz na výkon a soutěživost mezi žáky, soustředí se na poznávací a jazykové dovednosti, které mohou být přímo využitelné na trhu práce. Ostatním žákům dávají stále méně zažít pocit úspěchu – že i já něco dokážu a umím. A nabízejí také méně citového uznání. Ve výsledku vytváří velkou skupinu neúspěšných a často propadajících dětí a žákovskou populaci tvrdě selektují na "vítěze“ a "poražené“.
S tím souvisí také to, že německý vzdělávací systém mezi žáky silně selektuje do různých vzdělávacích směrů a oproti jiným evropským zemím k selekci přistupuje ve velmi raném věku. To umocňuje rozdíly mezi dětmi z různého rodinného zázemí, místo aby se snažil handicapy některých skupin žáků nejprve vyrovnat a postavit je na stejnou startovní čáru. Právě potomci imigrantů jsou těmi, na které daleko častěji zbývají méně kvalitní školy a "podřadné“ učňovské vzdělávání, protože nejsou sice nutně méně nadaní, ale strádají problémy jazykového a jiného rázu. Potom mají samozřejmě také daleko nižší šanci dostat se na univerzitu a úspěšně ji vystudovat, což se posléze promítá do životních šancí a uplatnitelnosti na trhu. 

Protestující britští muslimové

Ale jak si vysvětlit rozdíly v integraci panující mezi dívkami a chlapci? Mladé Turkyně či Arabky v Evropě již narozené jsou ve všech evropských společnostech úspěšnější a lépe integrované než chlapci...
Ano, i v Německu. Když pak vychodí školu, najdou lépe uplatnění a jsou flexibilnější, tudíž se i lépe vyrovnají se změnami, které přináší globalizace. Výše řečené však samozřejmě platí pouze za předpokladu, že integraci mladých dívek nebudou blokovat jejich rodiny nebo širší socio-kulturní milieu, v němž žijí. Na obhajobu mladých muslimských hochů je nutné říci alespoň to, že hoši obecně dosahují ve všech evropských zemích horších výsledků a mají horší známky. To se týká jak majoritní společnosti, tak komunit přistěhovalců, kde je rozdíl často markantnější a má i větší následky. Takže jde do značné míry o problém genderu, nikoliv o problém kultury či náboženství.

Jenže muslimští hoši jsou často vedeni k mužské "mačo“ kultuře. Pak mají problém respektovat učitelky v přefeminizovaném školství, uznávat své sestry a spolužačky.
Ano, v některých rodinách jsou chlapci vedeni k modelu muže jako "silného“ a dominantního vůdce. Rodiče jim stále opakují jak jsou hezcí, silní a nejlepší. Myslí si pak, že takovéto dominantní postavení, kterému se mnohdy těší v rodinách, budou mít i v širší společnosti a po celý život. Podléhají iluzi, že pro to, aby měli autoritu, nemusejí dělat nic při vzdělávání. Mačo kultura však není specifikem muslimského světa; lze se s ní setkat v Latinské Americe i v některých evropských zemích. Takto vychovaní mladí mužové si nechtějí brát za manželky daleko úspěšnější mladé muslimky, natož emancipované Evropanky. Takže nevěsty shánějí v nejtradičnějších a nejméně gramotných oblastech Blízkého východu. Očekávají od nich, že budou poslušné a ve všem podřízené. Celý cyklus migrace a polovičaté integrace se pak znovu a znovu opakuje.

o autorovi

Karel Černý je sociolog, působí v Centru základního výzkumu školního vzdělávání při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy


Autor:


ZPRÁVY: Babiše překvapuje urputnost policie při další žádosti o jeho vydání



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka
Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka

O metodě BLW si přečtěte v rozhovoru s Ditou Ptáčkovou



Najdete na iDNES.cz