Připomeňme, že autor v poezii debutoval před třemi lety sbírkou Orchestr kostitřase. Po ní jsem mu v recenzi drze doporučila, ať zapomene na vydávání takovýchto básní a zkusí to s jiným literárním žánrem, neboť je možné, že tam se mu - díky přirozenému tíhnutí k vyprávění a ke vztekle rozbíhavému, nebanálnímu mudrování – poezie otevře sama. A ta se Weissovi skutečně otevřela – ve zmíněném, kritiky myslím nedoceněném souboru hardcoreových prozaických textů Neděle sv. Snipera (2009). A nyní tedy Postkomunismus: záškrt?
O knizeTomáš Weiss Postkomunismus: záškrt Nakladatelství Za tratí, Beroun 2011, 40 stran, doporučená cena 80 korun. |
Tomáš Weiss v nové knize svou přímou společenskou angažovaností navazuje daleko více na předloňské chrličské prozaické texty než na intimněji laděný básnický debut. Skoro by se nabízelo dodat, že jde o seškrtanou, do veršů převedenou coververzi téhož. Otázkou ovšem je, zda tu lze hovořit o poezii. Ostatně Jáchym Topol v Lidových novinách před pár dny trefně napsal: „Estetika ať jde stranou, tahle poezie nemá na vybranou." Weissův rukopis k poezii Ivana Diviše („poezie divišovských běsů“). To už je ovšem srovnání kulhající. Neboť Weiss jako by tentokrát nedokázal či nechtěl udržet kvalitu pronikavě sarkastického spílání namířeného proti nežitům současné (české) společnosti.
Přes třicet básní uvozených mottem Samuela Becketta podává zemitě a nanejvýš hlasitě konkrétní příběhy, které českou společnost - ne bez vtipu, ne bez sarkasmu - odkazují do (ne)patřičných mezí. Dalo by se to interpretovat i takto: co musí básník vyslovit, to je samo o sobě natolik silné, že jakékoliv literární manýry či stylizace by pravý důvod psaní popřely. V tomhle smyslu běží o poezii natolik aktuální, až má čtenář chuť básníkovi blahořečit a „zvrhle“ se radovat z toho, jak Weiss vtiskl naše dny do svých veršů. Nicméně zároveň se nemohu ubránit dojmu, že máme co do činění s poezií nesnesitelně doslovnou, publicisticky glosátorskou.
Obálka knihy Tomáše Weisse
Smysl oněch dvaatřiceti žlučovitě hlasitých, spravedlivě rozhořčených, ironických i agresivních textů tkví nakonec ještě v něčem jiném – snad ve sdělení podaném srozumitelně punkovou podobou, oproštěnou jakékoliv sentimentality, romantismu či náběhu k útěšné hloubce a magii slov. V těch mikro-příbězích jde o přímé pojmenování, o tvrdý zásah, o srozumitelnou ťafku papalášským mafiánským manýrám dneška. Škoda, že Weissovy verše nejsou pravidelně otiskovány v tisku. Neboť jsou to – při vší úctě a respektu k tomuto typu básnění – ze všeho nejvíce právě a jen vděčné a kvalitní novinové verše.
Tomáš WeissNení to lehké Uniknout dnes ze spárů důchodců Ze sbírky Postkomunismus: záškrt |
