Protestující v Afghánistánu

Protestující v Afghánistánu | foto: Reuters

Síla kábulských žen aneb afghánská feministická revoluce

  • 1
Co se feministického hnutí týče, přesouvá se vůdcovská úloha k ženám v rozvojovém světě, píše americká aktivistka a sociální kritička Naomi Wolfová a dodává: Jejich agenda je palčivější a jejich problémy jsou, upřímně řečeno, mnohem vážnější než naše.

Více než tři stovky afghánských žen - mnohé z nich studentky - pochodovalo společně 16. dubna Kábulem na protest proti novému zákonu schválenému parlamentem, který by na ženy uvalil řadu omezení připomínajících vládu Tálibánu. Zákon by povoloval znásilnění manželem, omezoval by pohyb žen - třeba za prací či studiem - bez mužského souhlasu a postihoval by odmítnutí oblékat se tak, jak si přeje manžel.

Afghánky čelící zástupu rozhněvaných mužů, kteří jim spílali, že jsou "děvky", a zahrnuli je dalšími nadávkami, pochodovaly pod prškou urážek dvě míle a doručily petici proti právní normě zákonodárcům. Zákon schválily obě komory parlamentu a prezident Hamíd Karzáí jej podepsal. Norma teď postihuje pouze šíitskou menšinu, ale hrozí, že bude mít vliv na projednávanou legislativu, která by mohla sešněrovat i práva nešíitských žen.

Když západní média od zúčastněných žen žádala citace, častokrát si vyslechla oblíbenou feministickou frázi v západním stylu: "Tyto zákony by proměnily ženy v jistý druh majetku." Protipólem k představě ženy jako majetku je na Západě mimořádně individualistický požadavek osobní autonomie - rozhodování se zakládá primárně na vlastních přáních ženy, nikoli na jejím postavení manželky, matky, členky společenství či vyznavačky víry.

Vření v Indii

Některé úvahy západních feministek sice mohou být pro ženy v Afghánistánu i jinde v rozvojovém světě při jejich odporu vůči jistým formám mužského útlaku užitečné, ale neměly bychom předpokládat, jak doposud mnohé západní feministky činí, že naším úkolem je šířit "náš" feminismus. Právě naopak, feminismus vyjadřovaný ženami, jako jsou tyto afghánské hrdinky, by nás na Západě měl poučit o našich vlastních nedostatcích.

Stěžejní teorií, s níž nastupující feministky z tradičních a věřících společností pracují, se od západního feminismu výrazně odlišuje - a v některých ohledech je hlubší a humánnější. V Indii mi například feministky vylíčily vizi ženské rovnosti, která se opírala spíš o rodinu než o vlastní já a která si vážila služby pro komunitu víc než osobního uspokojení. Nepohlížely na svůj zápas jako na kulturní či ideologický střet mezi muži a ženami, nýbrž spíše jako na velice praktické úsilí žít bez násilí a sexuálních útoků, bez nucených sňatků dětí, bez upalování nevěst a bez zákonného vylučování z rovnoprávnosti.

Konsenzus prosazující silnější práva a svobody pro ženy, který se rodí v Indii, sice nesporně vyvolává jisté pozdvižení (zejména v rozšiřujících se řadách středních tříd), ale tamější základní důvěru a vřelost mezi muži a ženami zatím žádným jedem neinfikoval - a snad tak ani nikdy neučiní. Rovněž se nezdá pravděpodobné, že by se řídil příkladem roztříštěné, individualizované, solitérní společnosti - a komercializované sexuální revoluce - reflektované v západním, sebestředném feminismu.

Protestující v Afghánistánu

Naše verze není jediná možná

Indická verze feminismu - představa, že ženy si mohou nárokovat rovnoprávnost, a přesto nadále zastávat váženou úlohu v domácnosti, nade vše si cenit rodiny a pohlížet na práva v kontextu společenství a náboženství - se jeví jako velice potřebná korekce některých nedostatků západního feminismu. Ideálně by se v rozvojovém světě měl vyvíjet i mužský elán usilující o pokrok a spojit myšlenku autonomního já s podporou rodiny, společnosti a dalších vazeb, z čehož by se západní muži také ponaučili.

Intelektuálně nám tyto ženy navíc připomínají, že západní feminismus se nemusel vyvíjet právě tak, jak se vyvíjel, a že se stále může změnit nebo rozšířit tak, aby vzal za svou příjemnější a humánnější definici rovnosti. Spisovatelka a myslitelka Simone de Beauvoirová, jejíž průkopnická kniha Druhé pohlaví položila základy poválečného západního feminismu, byla existencialistka a nebyla manželkou, matkou ani věřící. Její dílo tedy přirozeně postulovalo ženskou svobodu v sekulárním, solitérním a individualistickém kontextu, kde "svoboda" znamená spíš ryzí autonomii než rovnoprávné začlenění do celku, zahrnujícího rodinu, komunitu, ba i Boha.

Dobrou zprávou pro všechny ženy, na Východě i na Západě, je, že prezident Karzáí pod silnou mezinárodní kritikou - a nejen kritikou ze Západu - necelý týden po průvodu žen zákon změnil. Toto celosvětové pozdvižení je jasným dokladem toho, jak tři desítky let napadání establishmentu ze strany západních feministek změnilo svět k lepšímu.

Něco končí a něco začíná, doufám

Období našeho (západního) feministického vůdcovství je teď ale u konce - a z dobrých důvodů. Jako ženy na Západě už víme, co tvoří naše problémy, a známe dopodrobna program jejich řešení. Nechybí nám teď analýza, ale organizační a politická vůle konat. Vůdcovská úloha se tedy přesouvá k ženám v rozvojovém světě. Jejich agenda je palčivější a jejich problémy jsou, upřímně řečeno, mnohem vážnější než naše, takže je mnohem naléhavější, aby právě ony vynašly vhodné teorie pro výzvy, jimž čelí.

Kdyby jedna z odvážných žen, které mašírovaly Kábulem, napsala - a já doufám, že právě ona nebo jedna z jejích sester v rozvojovém světě tak právě činí - průkopnický text pro příštích padesát let nezápadního feminismu, vyvěral by nesporně z rovnosti a byl by praktický. A možná že by se svým pravděpodobným pohledem na svět jako na něco víc než na množinu pohlcujících a soupeřících autonomií či válku mezi pohlavími stal cenným zpochybněním otřepaných frází, o nichž si my západní feministky - a muži, kteří nás milují - stále myslíme, že je nutné je pokládat za samozřejmost.

© Project Syndicate, 2009.

o autorce

Naomi Wolfová je politická aktivistka a sociální kritička. Naposledy vydala knihu Give Me Liberty (Dejte mi svobodu) s podtitulem Rukověť amerických revolucionářů.



Video