Spojené státy, Japonsko a Jižní Korea ještě před nedělním vypuštěním rakety tento akt veřejně odsoudily jako "provokativní čin" a porušení rezoluce 1718 Rady bezpečnosti OSN, přijaté v říjnu 2006, pět dní poté, co Severní Korea uskutečnila test jaderné zbraně. Místo rozhořčené rétoriky je teď však zapotřebí střízlivého posouzení vojenských důsledků odpálení rakety.
Nejbezprostřednější starostí vlád v regionu je, jak zabránit zbytečným opatřením a protiopatřením. Obětí odpálení rakety se především nesmějí stát probíhající šestistranné rozhovory (Čína, USA, Japonsko, Rusko, Jižní Korea a Severní Korea) usilující o ukončení severokorejského jaderného programu.
Na vině není pouze Pchongjang
Při jednání se Severní Koreou je třeba se věnovat dvěma zásadním záležitostem. Zaprvé, přestože vlády Severní Koreu už roky právem kritizují za její hazardní, kontraproduktivní a sebezničující chování, zahrnující řadu nelidských činů proti vlastními lidu i ostatním, vinu za toto "raketové běsnění" nenese výhradně Severní Korea. Vždyť jednostranné chování Bushovy vlády, mimo jiné odstranění ženevského Smluvního rámce se Severní Koreou z roku 1994, humbuk kolem dohody o obohaceném uranu a nechvalně proslulý projev o "ose zla", stihomam už beztak paranoidního režimu ještě posílilo. Takže svůj díl zodpovědnosti za současné trable na sebe musí vzít zahraniční politika bývalého prezidenta Bushe vůči Severní Koreji, obzvlášť během jeho prvního funkčního období.
Ještě podstatnější je, že by si nikdo neměl myslet, že severokorejský totalitně komunistický systém lze změnit přes noc. Nikdo zvnitřku ani zvenčí nedokáže odstranit tamní zastaralý dynastický komunistický režim a nikdo zvenčí si nemůže dělat naděje, že zakrátko změní politické vystupování zkostnatělých severokorejských armádních, stranických či administrativních byrokratů. Taková je dnes krušná realita Severní Koreje.
Kde rychlost není nic platná
Mrazivá realita se ale nutně nemusí proměnit ve žhavý boj. Úvahy o válce na Korejském poloostrově by skutečně měly být nemyslitelné vzhledem k příšernému počtu obětí na životech, který by válka pravděpodobně zapříčinila. Už jen zvažovat takovou možnost je dokladem diplomatického neúspěchu, nikoli triumfu skutečného vůdcovství.
Navíc právě nesoulad mezi lídry je stěžejní překážkou řešení problému severokorejských zbraní hromadného ničení a v posledku otázky dosažení sjednocené Koreje. Od vzniku dvou samostatných režimů a systémů na Korejském poloostrově v roce 1948 jednaly Jižní Korea a USA (její jediný obranný spojenec) se dvěma "nejvyššími vůdci", Kim Ir-senem a Kim Čong-ilem. Během téhož období se vystřídalo deset jihokorejských a jedenáct amerických prezidentů. Za posledních deset let se s týmž "věčným" vůdcem Kim Čong-ilem snažili jednat tři jihokorejští prezidenti a tři američtí.
Střetat se s takovými politickými proměnami a navazujícími politickými rozpory je z Kimovy perspektivy matoucí a je pro něj tím těžší se přizpůsobit. Jen na jihokorejské straně se severokorejský vůdce musel vyrovnat s angažovanou "politikou slunečního svitu" Kim Te-džunga, přerušovanou diplomacií Ro Mu-hjona a konfrontačním postojem současného prezidenta Lee Mjong-baka. Od USA zažil angažovanost ze strany Billa Clintona, jednostrannou konfrontaci od George W. Bushe a rodící se "zásadové angažmá" Baracka Obamy.
Tato forma nesouladu mezi lídry narušila i vztahy mezi Jižní Koreou a USA. Rozdíl mezi dvěma čtyřletými funkčními obdobími prezidenta USA a jedním pětiletým obdobím prezidenta jihokorejského je občas problematický a příslušné politiky americké a jihokorejské vlády vůči Severní Koreji jsou někdy v protikladu. Když k tomu dojde, obě strany musí věnovat enormní množství času a úsilí dosažení konsenzu nad Severní Koreou, což na izolovaném severu vede k rozvíjení všemožných konspiračních teorií. Když do tohoto vzorce zapracujeme i změny vedení v dalších dotčených zemích v regionu, například v Číně, Japonsku a Rusku, korejská otázka je ještě komplikovanější a zapeklitější.
Dlouhodobým výsledkem toho všeho je kolísání mezi dialogem a patovou situací, což vede k obdobím nejisté angažovanosti a rozohněné konfrontace. Abychom tento neplodný koloběh prolomili, nepotřebujeme teď víc plamenné rétoriky o severokorejských raketách, nýbrž závazek k plynulé, trpělivé diplomacii, která překračuje změny v politickém cyklu. Rozplést uzel korejské otázky nelze rychlým chvatem. Pomůže jedině vytrvalost a odhodlání.
© Project Syndicate, 2009.
o autoroviJang Sung-čul je předsedou poradního výboru Mírové nadace Kim Te-džunga a bývalým korejským velvyslancem v USA, napsal mj. knihu Severokorejský a jihokorejský politický systém: Komparativní analýza. |
