Každoročně řeší tohle nezáviděníhodné dilema množství Severokorejců, „skutečných otroků 21. století“, jak říkává Tim Peters, křesťanský aktivista a zakladatel organizace Helping Hands Korea, která se jim snaží pomáhat.
Tisíce si každý rok vyberou druhou možnost – útěk do Číny. Tak jako paní Cheo Jong-chuej, talentovaná zpěvačka a profesorka. Věděla, že je to rok od roku těžší, přesto do toho šla. Přes nynější diplomatické oteplení při jednáních se Severní Koreou a nedávné průlomové setkání severokorejského diktátora Kim Čong-una s americkým prezidentem na čínsko-korejské hranici naopak znatelně přituhlo.
„Jak Severní Korea, tak Čína posilují ostrahu hranice,“ uvedla nedávno pro list Financial Times Melanie Kirkpatriková, autorka bestselleru Útěk ze Severní Koreje, která tamní situaci pozorně sleduje.
„Bývalo to tam jako na Divokém západě, k výraznému nárůstu neprostupnosti hranice došlo po nástupu Kim Čong-una a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Čína s tím, jak se rozvíjí a získává větší jistotu, nabývá pocitu, že nelegální cizí uprchlíci do jejího pohraničí nepatří,“ dodala.
Čína uprchlíky vrací navzdory tomu, co je po návratu čeká
Jen stovkám Severokorejců se v poslední době podaří dotáhnout strastiplnou anabázi do konce. Tedy dostat se do vysněného jihokorejského „ráje“. Mezi tyto šťastlivce se v roce 2014 zařadila i paní Cheo Jong-chuej. Příběh její a její rodiny je poučný – v zásadě říká, že vyhráno není vlastně nikdy.
KLDR místo odzbrojování rozšiřuje závod na výrobu raket, dolétnou i do USA |
Čínské úřady totiž v poslední době lapené uprchlíky z Kimova režimu do Severní Koreje vrací. Bez ohledu na to, že v lepším případě je čeká mučení a skončí v pracovním táboře. V tom horším je popraví.
Možná to Peking dělá i proto, že celosvětová pozornost se od flagrantního porušování lidských práv v Severní Koreji přesunula k hrozbě jejího jaderného a raketového programu a Peking má pocit, že takové „drobnosti“ si nikdo nevšimne.
Pili moč druhých
Ale pojďme na začátek příběhu paní Cheo Jong-chuej, který vyprávěla Brianu Murphymu, reportérovi listu The Washington Post. Její rodina žila po řadu let v relativním klidu v Hjesanu poblíž čínské hranice. Manžel byl známý trombonista, syn studoval lékařství na univerzitě v Pchjongjangu. Dalo by se říci, že v Severní Koreji patřili k těm lépe situovaným.
Že s jejich zemí něco není v pořádku, si uvědomili během hladomoru v 90. letech. „Kolem nás lidé umírali hlady,“ vyprávěla paní Cheo.
Poprvé od usmiřování Korejí utekli z KLDR dva muži, důstojník a civilista |
Před pěti lety pocítila paní Cheo na vlastní kůži, kde vlastně žije. Agenti státní bezpečnosti ženu zaúkolovali, aby sledovala jednu ze svých studentek, která se kvůli sestře v Číně dostala do podezření, že připravuje útěk. „Pokoušeli se mě vyděsit. Řekli: ‚Je pro vás důležitější vlastní syn, nebo ona studentka?‘“
Paní Cheo dívku varovala, bezpečnost to však zjistila a vzala obě do vazby. Cheo tam setrvala 76 dnů. „Měli jsme tam takovou žízeň, že někteří spoluvězni pili moč druhých,“ vzpomínala.
Když ji propustili, v hlavě jí rezonovala jediná myšlenka: Pryč odsud! Pryč z té hrůzy! „Nemohla jsem se svěřit ani synovi nebo manželovi. Tak to v Severní Koreji chodí...“
Příbuzní běženců končí v gulagu
Studentka, kterou uvěznili spolu s paní Cheo, měla kontakty na lidi z armády. Ti po zaplacení ekvivalentu 1 800 amerických dolarů dopravili obě ženy tajně na hranici, kde přešly řeku Ja-lu do Číny. Následně se přes Thajsko dostaly do Jižní Koreje. Byl prosinec 2014.
Ženu po vydařeném útěku trápilo, že v Severní Koreji zůstali její nejbližší, manžel a syn. Když se loni dozvěděla, že oba zmizeli v gulagu, rozhodla se, že se je pokusí dostat ze země. Šílený záměr, jak se však ukázalo, ne úplně neproveditelný. I Severokorejci totiž lační po penězích.
Čínští pašeráci, takzvané „hadí hlavy“ (vyhlášený pašerácký gang), požadovali 20 000 amerických dolarů za každého a dalších 12 000 dolarů za to, že oba dostanou do Thajska. Pro paní Cheo nepředstavitelné peníze, přesto je sehnala – půjčili jí přátelé.
28. září 2016 jí manžel zavolal. „Už jsme v Číně!“. Tenkrát ho však slyšela naposledy. Cosi se fatálně zvrtlo. Muže i syna zadrželi čínští pohraničníci a vrátili do Severní Koreje. Nikdo neví, co se s nimi pak stalo. Pro Číňany byli jen ekonomickými uprchlíky.
„Možná, že kdyby mě tenkrát v KLDR nezadrželi, nikdy bych nebyla tady, ani bych takhle nepřemýšlela,“ uvedla pro Washington Post. „Od té doby jsem však v Severní Koreji už nemohla žít. Raději bych zemřela.“
Loni v listopadu se podařilo utéct severokorejskému vojákovi
