Všichni věděli, že tomu tak je, přesto museli předstírat až do hořkého konce.
Nebuďme však pesimisty. Oba hráči se zachovali jaksepatří. Prezident bez průtahů pověřil sestavením kabinetu papírově nejsilnějšího politika. Ten přijal nesplnitelný úkol.
Ti, kdo myslili, že se pan prezident bude bahnit ve své prchavé roli ředitele zeměkoule, se zmýlili. Stejně byli vedle ti, kteří předpokládali, že vypočítavý taktik Gross uhne před úkolem, který mu nemůže vynést nic než předčasné šediny.
Pokud jsme optimisty, vidíme velice sportovní vstup do prvního dějství tříkolové bitvy. Člověk, který je pověřen sestavením vlády, může a také nemusí získat podporu sněmovny. Když nedokáže přeskočit laťku ve výši sto jedna hlasů, končí. Po něm přijde někdo jiný.
Tento postup je mnohem čistší, než kdyby prezident svolával dlouhá grémia předsedů, podpředsedů a poradců. Z částí kozích, psích i lvích by za zeleným stolem takto rostla chiméra vlády.
Dost ale optimismu. Prostá logika říká, že solidní vláda na dva roky, která by se opírala o většinu v parlamentu bez podpory komunistů, není možná. Teoreticky je možná pouze vláda, kterou pan Gross doplní obchody se vzpurnými poslanci z Unie svobody, případně nákupy z jiných politických stájí. To by z dlouhodobějšího hlediska neprospělo ani jemu, ani nikomu jinému.
Povinná vojenská služba byla zrušena a chce se věřit, že politika nepatří mezi tržní disciplíny. Potom však Stanislav Gross předstoupí před sněmovnu a obrátí se na vědomí a svědomí poslanců. Buď je přesvědčí něčím fantastickým, nebo ho při současném rozložení sil svrhnou.
