Václav Havel byl zatčen v lednu 1989. Disidenti přišli položit květiny k pomníku svatého Václava, uctít výročí sebeupálení Jana Palacha. Policie jim v tom zabránila a nechtěně tak odstartovala největší protirežimní protesty od roku 1969. Havel vše pozoroval z protějšího chodníku, přesto skončil v policejní cele.
„Lapili mě až na cestě domů, nesmyslně mě odsoudili na základě falešných výpovědí a tím celým významně přispěli ke změně poměrů u nás,“ vzpomínal na okolnosti zatčení sám Havel v knize Prosím stručně. Osm hodin pak čekal na okrsku ve Školské ulici na výslech, po kterém putoval do vazby.
Pro Havla nebylo vězení ničím novým. V říjnu 1979 byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně, navíc během 80. let několikrát trávil dlouhé měsíce ve vazbě.
Tehdy 21. února 1989 byl odsouzen k devíti měsícům vězení. Obvodní soud v Praze 3 ho uznal vinným ze dvou trestných činů – podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Po odvolání mu byl v březnu trest snížen na osm měsíců.
Hned po jeho odsouzení se zvedla velká vlna protestů, nejen doma, ale i v zahraničí. Neprotestovali jen disidenti nebo lidé, kteří měli k opozici blízko. Petiční archy za jeho propuštění podepisovali i „povolení“ umělci. „To režim nečekal a byl tím velmi zaskočen, protože nevěděl, co s tím. Nebyl problém zavřít jednotlivé disidenty, ale všechny známé herce,“ vzpomínal Havel na nečekanou podporu.
Režim rozjel proti Havlovi dehonestující kampaň vrcholící článkem v Rudém právu Kdo je Václav Havel. Text měl Havla diskreditovat pomluvami o protektorátní minulosti jeho rodiny a o tisícovkách tuzexových korun – bonů, které mu přicházejí ze Západu za jeho hry.
Havel a další zadržení lidé na záběrech z května 1988. Natáčel pracovník StB:
Něco se změnilo
Tohle všechno se k Havlovi za zdi pankrácké věznice dostávalo jen zprostředkovaně. Ale i on cítil, že se něco změnilo. Do vězení ho nevezl policejní anton, nýbrž osobní auto, a místo aby byl umístěn do nějaké mimopražské věznice s přísnějším režimem, kam ho soud poslal a kde většinou političtí vězni končili, byla pro něj připravena cela ve zvláštním oddělení pro cizince v Praze na Pankráci.
Komunisté chtěli lidi zastrašit, zatýkání dostalo Havla do povědomí |
Cela byla nově vybílena a čekali tam na něj dva pečlivě vybraní vězni. Podle Havla to vypadalo, jako by i bachaři a vyšetřovatelé tušili, že se časy mění a režim se chýlí ke konci. „Byl jsem naprosto prominentní vězeň, tak jak se ke mně chovala vězeňská správa, z toho jsem měl legraci, to jsem nikdy nezažil,“ vyprávěl posléze.
Režim se protestů zalekl. „Když jsem po návratu viděl na videu, jak davy mladých volají ‚Pusťte Havla‘, měl jsem zvláštní pocity jakési satisfakce, uvědomil jsem si najednou, že to mnohaleté úsilí nebylo zbytečné a že se začíná zhodnocovat,“ prohlásil později Havel. Podmíněně byl propuštěn už v květnu. Doma ho čekal velký večírek, kdy jeho bytem před očima StB prošly stovky lidí; kromě disidentů, umělců třeba i ikona pražského jara Alexander Dubček.
Přestože Havel po propuštění na podmínku slíbil, že se bude držet stranou, zapojil se naplno do veřejného života. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl opět propuštěn na svobodu.
