"Mexičané! Umírám za Mexiko. Nenechte nikoho pošlapat vaše ideály a nejsvatější práva. Kéž je toto poslední prolitá mexická krev. Ať žije Mexiko!," zvolal údajně císař Maxmilián I. Mexický těsně předtím, než ho spolu se dvěma věrnými generály skropila sprška ran z pušek osmičlenné popravčí čety.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Psal se 19. červen 1867 a od začátku nešťastného dobrodružství habsbursko-lotrinského arcivévody na druhé straně Atlantiku uplynuly sotva tři roky.
Monarchova flotila dorazila k mexickým břehům v květnu 1864. Nebyla to jeho první výprava do Ameriky, už dříve navštívil Brazílii, kam ho - vášnivého botanika - přilákala místní exotická květena.
Tentokrát nebyly jeho cílem bromélie ani orchideje. Maxmilián po dlouhém váhání přijal nabídku konzervativních mexických velkostatkářů, aby v zemi zmítané občanskou válkou usedl na nově vytvořený císařský stolec.
Přesvědčoval ho hlavně francouzský panovník Napoleon III., který měl v Mexiku už tři roky svou armádu. Důvodem k intervenci byly prý nesplacené dluhy mexické republiky, ve skutečnosti chtěl synovec generála Napoleona Bonaparta vytvořit mexické císařství závislé na Francii.
Maxmilián konzervativce nemile překvapil
Mexičtí konzervativci a klerikálové nenáviděli vládu liberálního prezidenta indiánského původu Benita Juaréze Garcíi, který zavedl řadu reformních zákonů včetně ožehavé pozemkové reformy. Rakouskému arcivévodovi nabízeli korunu od roku 1863 a domnívali se, že s poměrně nezkušeným politikem, zato však intelektuálem a snílkem, budou moci vládnout sami.
BOJ ZA NEZÁVISLOSTZa získání nezávislosti jihoamerické státy částečně vděčí strýci Napoleona III.: Napoleonovi Bonapartemu. Kvůli válkám na zač. 19.st., které zaměstnávaly i Portugalce a Španěly, se v Latinské Americe mohl zformovat politický odboj. V Mexiku ho vedl kněz Miguel Hidalgo y Costilla a důstojník José Allende. Roku 1813 bylo vyhlášeno nezávislé mexické císařství, o rok později vznikla první ústava. Následovalo deset let bojů, které ukončil až abdikace císaře. a vznik republiky 4. října 1824. Pak v zemi vládl diktátorský prezident Santa Anna, roku 1858 se ale k moci dostal příslušník kmene Zapotéků Benito Juaréz García. Zavedl přísné reformní zákony, které spolu s novou liberální ústavou vyvolaly vlnu kritiky statkářů a duchovních a roznítily občanskou válku, čehož využil Napoleon III. k intervenci. |
Maxmilán I. Mexický je překvapil, projevoval se totiž spíše liberálními postoji.
Nejenže císař, který do země přijel s chotí Charlottou, dcerou belgického krále Leopolda I., nerušil Juarézovy zákony, on dokonce připravoval vlastní umírněné reformy. Záhy proto ztratil podporu konzervativců, prorepublikové liberály si ale nezískal. A od počátku svého vládnutí navíc čelil výpadům armády prezidenta Benita Juaréze, který se stáhl na sever země.
Zprvu úspěšně. Armádu sestavil z rakouskouherských žoldáků (bylo mezi nimi i hodně Čechů), belgických a mexických vojáků. Nad vodou ho ovšem držely především francouzské vojenské síly.
Tedy až do chvíle, než USA pohrozily Francii Monroeovu doktrínou z roku 1823, podle níž se evropské mocnosti pod hrozbou útoku USA nesměly vměšovat do záležitostí nezávislých států v Americe.
Napoleon III. se zalekl, stáhl vojsko a mexického císaře ponechal svému osudu. A ten se neukázal nikterak radostným.
Maxmilián cítil, že to s ním vypadá bledě. Ambiciózní Charlotte, která prý měla značný podíl na arcivévodově rozhodnutí opustit poklidný Terst a vydat se na druhý konec světa, odjela do Evropy, kde pro svého muže marně sháněla pomoc. Starý kontinent už nepustila, psychicky se zhroutila.
Císař se rozhodl opustit Mexiko, jeho plán ale překvapivě zhatila vlastní matka, bavorská princezna Žofie Frederika, s tím, že by tím pošpinil habsburskou čest. Bratr František Josef, nám známý rakouskouherský císař, mu vzkázal, že do vlasti nesmí.
Začátkem roku 1867 Maxmiliánovi nezbylo, než obléknout uniformu a postavit se do čela rozpadající se armády. V lednu s vojáky prchl z metropole Ciudad de México a obsadil město Querétaro. Útočiště nalezl v opevněném klášteře. Později ho zradil jeden z plukovníků a do kláštera pustil republikány. Ti císaře zajali, postavili před vojenský tribunál a odsoudili k smrti.
Zpráva o tvrdém verdiktu se okamžitě rozletěla do všech stran. Dostala se i k 36letému rodákovi z francouzského Lyonu Francoisovi Aubertovi, který si v Ciudad de México založil úspěšnou fotografickou živnost. Dvorní fotograf Maxmiliána i bohatých Mexičanů, jenž se kdysi za moře vypravil v touze po dobrodružství, nelenil a okamžitě se vydal do Querétara.
Vyfotil mrtvá těla, popravčí četu i zakrvácenu košili
Toho slunečného červnového dne se takřka nezastavil. Na nedaleký popravčí vrch Cerro de Las Campanas vynesl objemný fotoaparát i sadu desek, na které obrázky snímal. Zřejmě ho trochu mrzelo, když mu vojáci zakázali vyfotit akt popravy. S sebou si ale vzal i skicy a tužky, takže scénu s mexickým císařem a generály Miguelem Miranónem a Tomasem Mejíou načrtl v několika tazích.
Po střelbě se chopil fotoaparátu a pustil se do práce. Ze všech stran vyfotil dějiště popravy, mrtvé tělo císaře i jeho mužů, dřevěné kříže, členy popravčí čety a dokonce i zakrvácenou košili nešťastníka Maxmiliána.
Bílou halenu potřísněnou krvavými skvrnami a proděravělou šesti průstřely přitloukl několika hřebíky na dřevěné pozadí, uhladil záhyby a důkladně naaranžoval. Dal si záležet, dobře věděl, že o takové snímky bude zájem. A nemýlil se. Všechny snímky okamžitě prodal za vysokou cenu, přičemž nejsilnějším dojmem působila právě fotografie zakrvácené košile.
FRANCOIS AUBERTFrancois Aubert se narodil ve francouzském Lyonu v roce 1829 a studoval u slavného malíře Hippolyta Flandina na École des Beaux-Arts. Po smrti císaře ještě nějaký čas pobýval v Mexiku, fotil například i triumfální vjezd Benita Juaréze Garcíi do metropole. Pak zmizel. V roce 1890 se na čas objevil v Alžírsku. Zemřel ve Francii roku 1905. |
