Josef Procházka strhává k aktivitám i celé své seniorské okolí. „Ráno jsme byli na pétanque a příští týden mají holky soutěž v bowlingu,“ shrnuje při našem setkání na bowlingové dráze v pražských Řepích. „Holkami“ míní seniorky v klubu Senzačních seniorů, kterému předsedá.
Přestože si před patnácti lety při nehodě na kole poranil páteř, skončil od hrudníku dolů ochrnutý a odkázaný na invalidní vozík, snažil se za každou cenu zůstat aktivní. Přestěhoval se z venkova do Prahy, kde prý našel „bezbariérový ráj“.
Senior rokuCenu vyhlašuje Nadace Charty 77 v rámci svého projektu Senzační senioři. Jejím cílem je morální podpora seniorů a zdůraznění jejich počinů a prací. Ocenění má inspirovat seniory a posilovat jejich sebevědomí. Kromě kategorie jednotlivců porota ocenila také seniorský klub roku. Tím se stal teplický klub Zvonkohra, který dlouhodobě provozuje různé vzdělávací aktivity. V současnosti v Česku existuje téměř 83 seniorských klubů, které slouží jako místa pro setkávání a komunitní iniciativy. Zapojilo se do nich asi 13 000 seniorů. |
Na otázku, zda po svém ochrnutí nezačal propadat depresím, jen nechápavě kroutí hlavou. „Deprese jsem nikdy neměl. Člověk se nemůže jenom litovat a jíst prášky. Musí si najít nějakou partu, stačí i jeden kamarád, který ho vytáhne na pivo, pokecaj o ženských, o fotbale. Zahrát si bowling nebo pétanque je relaxační paráda,“ vypráví.
Chvílí si dokonce i pobyl v léčebně dlouhodobě nemocných. „Supr zařízení. Na fyzičku okruhy v lesoparku a pak za odměnu na výborné kapučíno. A víte, co mě nejvíc nabíjelo? Sestřičky v minisukýnkách. Začal jsem vnučce i jim psát básničky. Docela jsem si to užíval, i když tam umírali lidi,“ vzpomíná.
Společně se svou druhou ženou začal psát z dlouhé chvíle erotické povídky, z nichž většina vyšla v časopisech a později i knižně. „Lidi si myslí, že když je člověk ochrnutý, tak už v tomto ohledu nic nemůže, ale není to tak, když dobře vidí,“ podotýká Procházka. Kromě toho napsal knihu Veselý a převážně nádherný život na invalidním vozíku, kde popisuje možnosti, jaké má vozíčkář ve sportu, ale i při jednání na úřadech a v nemocnicích.
Díky svým literárním zálibám také poznal svoji o dvacet let mladší ženu. „Dal jsem si inzerát, že bych se rád seznámil se ženou a poznal ženskou duši, poznal její pocity, názory při psaní hodnověrných erotických povídek. Odpověděla mi moje budoucí manželka Renáta,“ vypráví.
Pétanque jsme neznali. Ale říkali jsme si: koule jako koule
Do klubu SenSen v pražských Řepích, který pan Procházka vede, dochází pravidelně téměř padesát seniorů. Kromě bowlingu a pétanque pořádají také soutěže v sudoku či nordic walking. Chodí do kin a divadel a pravidelně se zúčastňují pražských seniorských olympiád a turnajů v pétanque.
Umírání v ČeskuPřečtěte si články z nedávného seriálu iDNES.cz |
„U nás jsou všichni pozitivní, hraví. Většina byla předtím sportem nepolíbená. Ale já jsem měl zkušenosti ze Sokola Dolní Zálezly, kde jsem byl čtyřicet let předsedou i sportovcem. Začali jsme v Řepích s bowlingem. Pak jsme slyšeli, že se ve vedlejších Stodůlkách koná turnaj v pétanque. Nevěděli jsme, co to je, ale říkal jsem si: koule jako koule,“ směje se Procházka.
Právě fakt, že se nepoddal svému osudu a umí k aktivitám přitáhnout i další seniory, rozhodl, že se stal seniorem roku. „Je pro něho důležitá práce pro lidi. Je vůdčí osobnost. Je rád, když jsou spokojení, když je může vytáhnout ven. A osobně si myslím, že je hodně kamarádský a svým nadšením dokáže ostatní strhnout. I pasivnější lidi dokáže přimět, aby se zapojili,“ zdůvodňuje výběr oceněného Dagmar Kuncová, jedna z organizátorek projektu SenSen (více o projektu čtěte zde).
Podle údajů Českého statistického úřadu bylo při posledním sčítání lidu v roce 2011 téměř šestnáct procent Čechů starších 65 let, za patnáct let to bude už 24 procent. Z toho, jak podíl seniorů narůstá, má společnost tendenci na ně pohlížet pouze jako na ekonomický problém a přítěž. Zapomíná se, že i ve stáří lidé mohou být aktivní.
