Pohřby nejvýznamnějších národních umělců v období končící normalizace měly celkem jasně stanovený průběh. Za hlavní budovu, kde se veřejnost měla možnost rozloučit s osobnostmi veřejného života, bylo stanoveno pražské Rudolfinum, které se tehdy jmenovalo Dům umělců.
Hlavním místem rozloučení se stávala centrální Dvořákova síň. Na pódium byla na katafalk umístěna rakev, zpravidla překrytá státní vlajkou, aby byl zdůrazněn státní charakter pohřbu. Lidé pak stávali dlouhé fronty, aby mohli kolem rakve projít a se zesnulým se rozloučit.
Po této části následoval oficiální státní obřad za přítomnosti vrcholných politických představitelů. U rakve se střídala čestná stráž složená z uměleckých kolegů. Zazněly smuteční řeči a po projevech také státní hymna, po které byla rakev vynesena ze síně k pohřbení.
Polistopadové Česko zažilo pohřeb se státními poctami jen jednou, v roce 2010, kdy zemřel ombudsman Otakar Motejl. „Tehdy se hledala citlivá cesta, jak to provést,“ vzpomíná bývalý hradní ceremoniář Jindřich Forejt. „Rodina si přála, aby to bylo v jeho oblíbeném divadle na Fidlovačce a byli u toho vojáci. Přítomnost státní vlajky, účast vojáků pražské posádky – to byl aspekt státní úcty,“ podotkl v rozhovoru pro iDNES.cz.
V roce 2016 vláda zamýšlela uspořádat pohřeb se státními poctami sportovní gymnastce Věře Čáslavské, o státním pohřbu se mluvilo také v roce 2000 i po úmrtí atleta Emila Zátopka. V obou případech uspořádání takového pohřbu odmítla rodina.
Úmrtí Karla GottaÚMRTÍ: Zemřel Karel Gott POHŘEB: Babiš chystá Gottovi pohřeb se státními poctami POSLEDNÍ ROZHOVOR: U nás nejsou běžné dny, říkal VZPOMÍNKY: Umělci i publicisté vzpomínají na Gotta VE FILMU: Toužil po velké roli, hrál v pohádkách PIETA: Před vilou na Bertramce se sešli Gottovi fanoušci OBRAZEM: Hubeňour z Plzně, donchuán a elegán HITY: Připomeňte si největší hity zpěváka Karla Gotta VEŘEJNÁ LÍTOST: Internet zaplavilo písmeno F |
Pohřeb Karla Gotta proběhne se státními poctami. Veřejnost se bude moci se zpěvákem rozloučit v Paláci Žofín na Slovanském ostrově v pátek 11. října. Na stejném místě před deseti lety měl poslední rozloučení, ovšem bez státních poct, i Gottův pěvecký a věkový vrstevník Waldemar Matuška. (více v článku zde)
O den později, v sobotu 12. října, bude zádušní mše ve svatovítské katedrále. „Měl jsem možnost Karla Gotta poznat jako mimořádně pečlivého člověk, státních symbolů si vážil a jak mi jednou říkal, zpívání státní hymny považoval za to nejtěžší. Určitě přemýšlel o věcech, které přijdou,“ říká Forejt.
Seifert: vynucený státní pohřeb
Pohřbu se státními poctami, který se konal jedenáct dní po jeho smrti, se dočkal básník Jaroslav Seifert, jenž zemřel 21. ledna 1986. Atmosféra byla tehdy tíživá nejen kvůli rozloučení s laureátem Nobelovy ceny, ale také kvůli restrikcím, na kterých se podílela státní moc i StB. Přijetí státního pohřbu nebylo věcí rodiny, ale centrální rozhodnutí politických představitelů.
„Nebylo možné odmítnout oficiální, tedy státní pohřeb. To nebylo v našich silách. Taky nás navštívil tehdejší ministr kultury Klusák (Milan Klusák, pozn. red.) a taky to oznámil přímo jako hotovou věc,“ popisovala po revoluci dcera Jaroslava Seiferta pro Ústav pro studium totalitních režimů.
„Bohatost a šíře jeho básnické tvorby má své básnické motivy a témata, která se neustále vracejí vždy nově a jinak vyjádřena, v úzké vazbě na básníkovu životní zkušenost a prožitek, především na vztah k rodné zemi a jejímu lidu,“ rozplýval se později Klusák na oficiální části pohřbu vedle dalších řečníků.
Stát se tehdy rozhodl, že si musí celý pohřeb důkladně pohlídat. Na jedné straně byl Seifert významným držitelem Nobelovy ceny a dalších státních ocenění, na druhé straně to byl signatář Charty 77.
Byl unavený, ale fanoušci mu vlili sílu, líčí aktéři poslední Gottův koncert |
„Komunisté nechtěli, aby se pohřeb stal prezentací opozice, ale sami z něj udělali politickou manifestaci,“ popsal historik Prokop Tomek. Do Rudolfina se přišly s básníkem rozloučit podle odhadů asi čtyři tisíce lidí.
Pohřeb byl nakonec rozdělen na tři části. První, oficiální část proběhla ve Dvořákově síni, rakev pak byla v odpoledních hodinách převezena na Břevnov, kde se uskutečnila církevní část obřadu. Nakonec byly ostatky převezeny do Kralup nad Vltavou, kde byl básník definitivně pohřben v rodinné hrobce. To vše za zostřeného dohledu příslušníků StB.
„Do Rudolfina jsem se nemohl dostat, protože jsem neměl pozvánku a bez ní se tam nikdo nedostal,“ vzpomínal fotograf Jaroslav Krejčí v roce 2006 v rozhovoru pro Český rozhlas. Státní moc měla pod kontrolou nejen pozvánky na obřad, ale i výtisky parte.
Shodou šťastných náhod se nakonec Krejčímu povedlo dostat jako jednomu z mála na všechny tři části Seifertova pohřbu. Ta poslední v Kralupech byla už nepokrytě pod dozorem policistů. „Když jsme jeli, bylo tam plno policajtů a estébáků. V prvním autě jeli policajti, pak věnce, rakev, rodina, další policajti,“ popsal fotograf.
Menšík: moc se tentokrát manifestací nebála
Vladimír Menšík zemřel na konci května v roce 1988. A atmosféra byla mnohem méně nervózní, kulisy zůstaly stejné. Rudolfinum, záplavy věnců a květin, rakev zakrytá státní vlajkou, čestná stráž složená především z Menšíkových přátel a hereckých kolegů, ve které se vystřídali například Luděk Munzar nebo Vlastimil Brodský.
I tady se chopil proslovu ministr kultury. Milan Kymlička, který nahradil v dubnu 1988 Milana Klusáka. Ocenil na Menšíkovi „nevyčerpatelnou lidovou moudrost“ a „nezdolný optimismus“. „Takový byl národní umělec Vladimír Menšík – herec neodmyslitelně spjatý s tím nejcennějším, čeho dosáhlo naše socialistické dramatické umění,“ chválil Menšíka v projevu Kymlička.
Během veřejné části se přišly s hercem rozloučit stovky fanoušků, mezi květinami se objevil i věnec od tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka. Menšík byl po obřadu pohřben na pražských Olšanských hřbitovech. Vše proběhlo v klidu. Státní moc se tentokrát manifestací chartistů neobávala.
