Bobošíková chce nahradit staré tváře

Bobošíková chce nahradit staré tváře | foto: ČTK

Šéfka Bobošíková a její celebrity rády Senát

  • 9
Kdyby Janě Bobošíkové někdo navrhl, ať se stane ředitelkou planety Mars, ještě ten den večer by měla prodělaný výcvik, sbalený skafandr a ráno by mohla startovat raketa.

Tolik chce tato lovkyně moci něčemu velet, být viděna a slyšena, protože - jak sdělila titulem své nedávné knihy - Nebudu mlčet. K tomu se chce poznamenat: Škoda.

Takže si Bobošíková založila partaj Politika 21 a nabírá lidi. Vstup premiérovy manželky Pavly Topolánkové do služeb Bobošíkové je sice politický trapas, nicméně krok lidsky snad pochopitelný, když manžel je teď "takový nějaký divný", abychom to řekli kulantně.

To politické ambice zpěváka Martina Maxy a moderátorky Mirky Čejkové jsou něčím daleko nejapnějším, protože oba dost dobře nevědí, co se sebou, tak se zkusí dostat do Senátu.

Politická kvalifikace je pochopitelně věc obecně ošemetná a nesnadno měřitelná, nicméně redukovat politickou kvalifikaci na to, že jsem fotogenická televizní tvář (Maxa) a občas jsem profesně vedla rozhovory s politiky (Čejková), je trochu málo.

Jen tu, prosím vás, někdo nezačněte argumentovat Ronaldem Reaganem - že byl herec a kampak to dotáhl! To je krátké spojení hodné nejpříšernějšího z normalizačních televizních komentátorů, jenž se jmenoval Jambor. Reagan se neocitl na vrcholu politické moci náhle, předcházela tomu desetiletí práce a byl to zjev v mnohém ohledu výjimečný.

Populární tváře vstoupily do české politiky s listopadem 1989: herci Hrušínský či Kolářová, hudebníci Mišík nebo Kocáb. Tehdy to ovšem mělo svůj porevoluční půvab a jakési dějinné oprávnění. Bezmála sedmnáct let po převratu je dávno po půvabu a dějinné oprávnění rovněž pominulo. Nicméně určitá logika v kandidatuře Maxy či Čejkové vězí: oba jsou takzvané celebrity, médii v nejroztodivnějších anketách tázané na tolik témat a problémů, že nesoudnou celebritu může postupně jímat dojem, že je na leccos expert. Třeba taky na politiku.

Samaritánka, předloňský snímek proslulého jihokorejského režiséra Kim Ki-duka, hosta letošního karlovarského filmového festivalu, vstoupil tento týden do tuzemských kin. Materiály k filmu uvádějí, že Kim Ki-duk natočil Samaritánku za půl milionu dolarů, tedy za nějakých jedenáct až třináct milionů korun, to podle kurzu buď letošního, či předloňského.

Současné české celovečerní filmy jsou vesměs dražší, někdy i o hodně dražší, aniž na mezinárodní scéně mohou Kim Ki-dukovým úvahám o vině a trestu, o lásce a násilí sebeméně konkurovat. Myšlenka totiž pořád zůstává k nezaplacení, uvědomíme si nad Samaritánkou, příběhem dvou soulských středoškolaček, které si prostitucí rozhodnou vydělat na letenku do Evropy, ale celé se to nepěkně zvrtne.

Tuzemští filmaři již řadu let na veřejnosti hovoří především o penězích, ale Kim Ki-duk jim nepřímo vzkazuje, že na penězích sice záleží, ale peníze sílu sdělení nezaručují.

V pátek dopoledne ve věku nedožitých čtyřiasedmdesáti let zemřel Jan Špáta, jeden z nejvýraznějších dokumentaristů české kinematografie, režisér a kameraman, profesor FAMU, tvůrce zhruba tří stovek snímků. Jedni dokumentaristé se vůči němu vědomě vyhraňovali, druzí jej považovali za svůj vzor, za iniciátora vlastní tvůrčí dráhy.

Jan Špáta byl jakýsi lyrický sociolog s kamerou, který se lidí tázal na štěstí, lásku, smutek, smrt. Emocemi nešetřil, typické je pro něj dynamické spojování obrazu s hudbou - city v záběrech někdy tryskaly v úplných gejzírech. Nehasit, hořím! - jmenuje se jeden televizní cyklus o "nadupaných", cílevědomých talentech, a tatáž slova by mohla charakterizovat i Špátu.

Osobitý byl i tím, že jako tvůrce se "uhasil" sám: v roce 1998 natočil dvoudílný snímek na rozloučenou Láska, kterou opouštím - a žádný comeback se pak již skutečně nekonal. Jako kdyby živel Jan Špáta sám nejlépe věděl, kolik tvůrčích sil v sobě mohl a měl spálit a kolik času má celkově vyměřeno. Vždyť on se těch dalších osm let vlastně především loučil, i když včera skonal náhle. Čest jeho památce.

,

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video