Nařídit v Turecku povinné nošení šátků je, ať již zde vládne kdokoli, méně pravděpodobné než prosadit v Praze povinné chození do kostela.
Ne že by islámská Strana spravedlnosti a pokroku, která ovládla zdejší parlament, pro šaríu nikdy neprojevila ani špetku sympatií. Avšak v zemi, kde je nošení šátku v zaměstnání či na vysoké škole důvodem k vyhazovu, kde je každý proislámský politik již z titulu tak trochu mimo zákon, žádné převraty íránského typu nehrozí. Takže měnit plány na dovolenou zatím netřeba.
Koneckonců i burzy a finanční trhy, ty neomylné vlaštovky všech radikálních změn, reagovaly s ulehčením. Turecká lira po krátkém propadu opět posílila.
Jenže z geopolitického hlediska se cosi přece jen změnilo. Vládu v Turecku podle všeho vytvoří otevřeně náboženská strana, která se hlásí k západním hodnotám včetně integrace do Evropské unie. Již to samo o sobě je... jestli ne protimluv, tak určitě světový unikát.
O to právě jde. Kdyby šéf islamistů Tayyip Erdogan - sám dává přednost označení "muslimský konzervativec" - skutečně dostál slibům, vzorně spolupracoval s Mezinárodním měnovým fondem a pokračoval v reformách vyžadovaných Evropskou unií, ocitl by se Západ v poněkud schizofrenní situaci.
Musel by nahlas připustit to, co dnes připouští pouze v teoretických úvahách - totiž že by někdo mohl být dobrým muslimem a zároveň věřit v západní hodnoty demokracie a sekulárního státu. Taková úvaha by se ostatně nesetkala s přílišnou důvěrou ani u většiny muslimů.
Jakmile by se však začala blížit skutečnosti, USA by jen stěží odolaly pokušení dávat Turecko za vzor ostatním státům na Blízkém východě. Byl by to důkaz, že cesta na Západ se šátkem na hlavě skutečně existuje.
A existuje? Turci se o tento experiment nepokoušejí poprvé naposledy jej ukončila armáda v roce 1997. Teď jde o to, nakolik se Erdogan poučil.