"To, co se v roce 1945 stalo, přirozeně bylo vyhnání," reagoval Schwarzenberg na otázku, zda akceptuje, když sudetští Němci hovoří o "vyhnání". "Je nesmysl to popírat. Byl jsem vždycky pro to, aby se věci nazývaly pravým jménem," dodal.
Aniž to Schwarzenberg v rozhovoru upřesňuje, zmínka o roce 1945 může znamenat, že hovoří o takzvaném divokém odsunu, který se odehrával od května do srpna zmíněného roku a který mnohde provázelo brutální násilí.
V srpnu 1945 pak vysídlení Němců z Československa, ale i z Polska, Maďarska a dalších zemí stvrdila Postupimská konference vítězných mocností a stanovila také pravidla humánního odsunu.
Schwarzenberg: Bylo to strašlivé
Vše, co se tehdy stalo, bylo podle ministra "strašlivé". "Na druhé straně je třeba si uvědomovat, že tomu něco předcházelo," poukazuje Schwarzenberg na konflikt rozpoutaný nacisty.
Chápe zároveň, že lidé chtějí vědět, co se stalo jejich prarodičům. Je ale proti tomu, když se to politicky využívá. "Konečně bychom se měli zabývat současností a budoucností," nabádá Schwarzenberg. Jakákoli instrumentalizace dějin podle něj vede ke katastrofě. "Taková je zkušenost 20. století," říká.
Česko-německý kompromis
Označení poválečného odsunu Němců a přijatelnost či nepřijatelnost pojmů "odsun", "vyhnání" či "vyhánění" je předmětem letitých sporů.
Česko-německá deklarace z roku 1997 dospěla ke kompromisu a vyjádřila lítost nad bezprávím, které způsobilo nevinným lidem "poválečné vyhánění, jakož i nucené vysídlení sudetských Němců z Československa, vyvlastňování a odnímání občanství", "a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny".
O vyhnání běžně hovoří němečtí politikové nebo vysídlenci. Politická reprezentace v Česku, ale také Polsku, jehož dnešní území koncem války nebo po ní opustily z vlastní vůle nebo donucení miliony Němců, se pojmu "vyhnání" obvykle vyhýbá, a používá termín "odsun".
