V době, kdy jste přijímal ministerskou funkci, nebylo jasné, jestli vůbec Topolánkův kabinet dostane důvěru. Jak jste pak prožíval, když se to podařilo?
Tak měl jsem z toho radost. A pak jsem si uvědomil: Zatraceně, teď musíš žít tím rachotem aspoň tři a půl roku. Což ovšem bylo poněkud tvrdé překvapení, poněvadž se mi to zaměstnání jaksi zvrhlo v práci.
Takže se nenudíte?
Někdy jo samozřejmě. Podívejte se, když sedíte na nějaké konferenci a pátý ministr říká to stejné, co čtyři před ním, je to únavné. Když je někde dvacet ministrů, je to stejné uskupení lidí jako každé jiné. Tři, čtyři mají nějaký nový nápad a ostatek to jen rozmělňuje a opakuje. To jest tak vždycky.
Změnil se nástupem do Černínského paláce váš pohled na českou vrcholnou politiku?
Myslím, že ne. Strávil jsem určitou část života v zahraničí a vždycky jezdil po světě. Vlastně už od šedesátých let jsem znával nejrůznější politiky a státníky tohoto světa. Takže můj pohled se nástupem do Černínu tolik změnit nemohl. Je už řadu let stejný.
Opravdu není nic, co by vás překvapilo?
Poměrně pozitivně mě překvapila sama vláda. Premiér Topolánek ji docela vede k soustředěné práci. Příliš se tam netlachá. I když taky někdy... Samozřejmě každý politik se jednou zbytečně rozkecá. Ale celkem vzato se to vede soustředěně. Topolánek umí naslouchat, což je kromobyčejná vlastnost. Dokáže taky přijmout jiný názor. Což jsem upřímně řečeno v té míře ani nečekal.
A naopak nějaké nepříjemné překvapení?
Trošku negativní překvapení bylo, jaké je ministerstvo zahraničí ouřad. Organizovaný ještě trošku jako před lety. Opravdu to zatím není moderní ministerstvo.
Dá se s tím něco dělat?
Ale ano, vždycky se s tím dá něco dělat. Což o to, taky doufám, že s tím něco udělám.
