Kromě toho existuje řada menší kriminální činnosti, mnohdy organizované dospělými, kteří využívají pro trestnou činnost služebníčky mladší patnácti let, na něž nikdo účinně nemůže.
Policie může takové případy jenom dát k ledu. Trestné činy páchají stále mladší děti. Ne už mezi 14 a 16 lety, ale v rozmezí 12-14 let.
Psychologové se v zásadě shodují, že schopnost rozlišovat dobré od zlého má dítě už na prahu školní docházky. Například ví, že nemá nikomu ubližovat, zvířatům ani lidem.
Je jasné, že pokud jde o komplikované záležitosti moderní doby, jako je například autorské právo nebo bankovní podvody, jde to mimo dětskou mysl, protože v tom se nevyznají často ani experti.
Že se do člověka nebodá nůžkami, však ví i dítě. Hranice patnácti let je umělá a její posunutí o rok nebo tři roky směrem dolů je možná.
To neznamená, že je nutné každého prepubertálního školáka, který někoho postřelil, hned poslat za mříže na doživotí nebo ho nechat pár let hnít v káznici, aby zlé dítko vyšlo z těchto zdí ven horší, než tam vstupovalo. Spíše by společnost měla vytvořit systém, jak bude účinně s mladými pachateli zacházet.
Dát případ k ledu a vystavit sebe posměchu dětských pachatelů a mnohdy i jejich dospělých šéfů není k ničemu. Společnost to ohrožuje a demoralizuje. Tresty je třeba doplnit státní i mimostátní péčí o provinilce.
Přehlédnout nelze ani odpovědnost, kterou má společnost, konkrétně to znamená vládní autority, za atmosféru v zemi panující. Děti kopírují to, co vidí kolem sebe. Model úspěšného lumpa se v době pomalé spravedlnosti dostane pod kůži dost snadno.
Případ stařenky, kterou zavraždily děti, není jistě poslední. Ale měl by být poslední, pokud jde o váhání, co máme s provinilci učinit.
