1. Kde to vlastně vře? Odpověď je jednoduchá, přece v Kosovu. Jenže je správná?
Podle stejné logiky by se dalo říci, že Vladimír Špidla je premiérem středních Čech. Kosovo jako stát neexistuje, podle rezoluce OSN je to provincie na jihu Srbska. Jenže rezoluce lže. Copak má 18 tisíc vojáků NATO v Kosovu platné srbské vízum?
Slovem stát se zpravidla označuje území, které spadá pod vládu nějaké centrální moci. V Kosovu se tato moc jmenuje UNMIK (mezinárodní správa). Šéfredaktor největšího kosovského listu Koha Ditore Veton Surroi proto s oblibou tvrdí, že je občanem "Unmikistánu".
2. Dalo se to očekávat? Jistě, dalo. Spousta komentátorů zahraničních novin to dávno předpovídala. "Varovné signály bylo vidět dlouho," napsal Die Presse. Jiná média hovořila o "doutnajícím napětí".
Škoda, že o tom nedali vědět vojákům KFOR. "Naprosto mě to zaskočilo," prozradil velitel švédského kontingentu Haakansson. "Přišlo to jako blesk z čistého nebe," řekl MFD český voják. Autor těchto řádek byl v Kosovu na konci února a otevřeně přiznává: nic takového nečekal.
3. Kontroluje KFOR situaci? Ne. Jinak by přece nebylo vyhnáno asi tisíc Srbů a jejich domy nelehly popelem stejně jako několik posledních kostelů, které ještě stály. Jenže mohl KFOR dělat něco jiného? Třeba ubránit srbské enklávy? Zřejmě nikoli.
Možná tak ještě před třemi lety. S jistou nadsázkou se dá říci, že tehdy každý srbský dům hlídal jeden voják KFOR. Před každou srbskou vesnicí bylo kontrolní stanoviště " checkpoint", zátarasy v Kosovské Mitrovici fungovaly podobně efektivně jako berlínská zeď.
Jenže nyní zátarasy zmizely a pořádek mají zajišťovat Albánci. V takové situaci nezbylo, než povolat všechny záložníky a evakuovat celé vesnice. Měly to být multietnické vesnice.
4. Jak bude svět krizi řešit? Ve světě se teď bude o Kosovu hodně mluvit a jednat. Budou to dlouhá jednání.
