Nové na saúdském návrhu není to, co nabízí - Izrael se stáhne z území okupovaných po válce v roce 1967 výměnou za uznání arabskými zeměmi a normalizaci vzájemných vztahů. To už tu bylo mnohokrát.
Nové a významné je to, že nabídka přichází právě ze Saúdské Arábie, vlivné a mocné arabské země, která až dosud nic takového ani nenaznačila. Jakékoli případné usmíření přitom až dosud podmiňovala usmířením izraelsko-palestinským a v podstatě stála v čele protiizraelské koalice.
Dnes tedy bere Saúdská Arábie, tedy možná bere, věc za opačný konec. Je to jeden ze vzácných případů v historii, kdy by si arabská země v arabsko-izraelském konfliktu nekladla podmínky, co má nebo nemá židovský stát udělat, ale nabízí rovnou pomocnou ruku. Proto také zaznívá z Izraele tak hlasitá odezva.
Je to něco, na co tato země nebyla příliš zvyklá. Navíc je tu ještě jeden významný aspekt. Najednou by tím mírový proces nebyl zcela odkázán na vůli, schopnosti a možnosti palestinského vůdce Jásira Arafata, jehož pozice se v posledních týdnech oslabila na všech frontách. Víra v Arafata je téměř na nule.
Izrael a koneckonců i Amerika si nepřejí nic víc, než aby se do věci vložil ještě někdo vlivný z arabského světa. Saúdský návrh je takovou nadějí, ale zatím jen nadějí. Je třeba ho brát vážně, ale zároveň ho nelze přeceňovat. Vždy totiž, když dojde při dojednávání izraelsko-palestinského usmiřování na detaily, nastanou teprve ty hlavní potíže a vyjednavačům se nahrne krev do hlavy.
Co bude s židovskými osadami? Budou zrušeny? Všechny, nebo jen jejich část? Co s Jeruzalémem? Bude rozdělen? Jak? Co se svatými místy tamtéž? Jakou podobu dostane tranzitní koridor mezi Západním břehem Jordánu a pásmem Gazy? Teprve až tyto a mnohé další body budou podepsány, nadejde čas optimismu.
