Sarkozy by tak definitivně dostal zelenou k uskutečnění svého programu, který má opětovně Francii nastartovat do éry úspěchu.
Francouzi si v neděli vyberou kandidáty, kteří je pět let budou reprezentovat v parlamentu. Volí se dvoukolově, podobně jako do českého Senátu.
Z prvního kola postoupí do užšího výběru všichni kandidáti, kteří se v jednotlivých obvodech přehoupnou přes hranici 12,5 procenta. Z nich pak voliči v neděli 17. června definitivně určí své zástupce.
Nejodvážnější odhady hovoří o tom, že by stoupenci Sarkozyho mohli získat až 460 z 577 parlamentních křesel. To by zajistilo pravici na pět let naprostou dominanci nad francouzskou politickou scénou.
Za výsledky je nutné vidět obratné počínání Nicolase Sarkozyho v Elysejském paláci, ale hlavně rozhádanost v řadách opozice. Středová formace kolem Francoise Bayroua, který v prezidentských volbách naháněl strach Sarkozymu i Royalové, se rozpadla a sám Bayrou bude rád, jestli se vůbec do parlamentu dostane.
Šanci prosadit se do Národního shromáždění nemá ani extremistická Národní fronta, jejíž protiimigrační část programu "zkultivovala" Sarkozyho UMP ve svůj prospěch a nacionalisty vyšachovala ze hry.
Socialisty ničí vnitřní spory
Katastrofálně se vyvíjí situace pro socialisty. V prezidentských volbách jejich favoritka Ségolene Royalová prohrála o šest procent, nyní je rozdíl ve stranické přízni už patnáctiprocentní.
Neúspěšná kandidátka se však do politické penze nechystá, chybu nechce brát na sebe, a naopak se prezentuje jako osoba, která dovede francouzské socialisty do moderního věku a za pět let se opět postaví Sarkozymu v prezidentském duelu.
S tím se nechtějí smířit její významní spolustraníci jako Jospin, Strauss-Kahn či Fabius, kteří se sami letos viděli jako Sarkozyho soupeři, ale Royalová jim šanci vyfoukla.
Nyní se všichni tito politici bez oddechu hádají, kdo za debakl může, a volební preference zatím vesele padají. K hádkám v levicovém táboře šikovně napomohl sám Sarkozy, když do vlády, kterou vede jeho blízký spolupracovník Francois Fillon, nominoval do křesla ministra zahraničí ambiciózního socialistu Bernarda Kouchnera. Ten atraktivnímu postu neodolal a na další štěpnou linii mezi socialisty bylo zaděláno.
Sarkozy si nad změnami stranických preferencí může jen spokojeně mnout ruce. Jestliže se výsledky z průzkumů potvrdí v hlasováních, bude mít silnější pozici než de Gaulle.
Je to dvojsečné – pokud se mu nepodaří Francii tak razantně a k lepšímu změnit, jak dlouho sliboval, nebude se mít Sarkozy za pět let v dalších prezidentských volbách nač vymlouvat.
