V prosinci 1983 si dokonce osobní emisar prezidenta Ronalda Reagana srdečně potřásal rukou s Husajnem a předával mu pozdravný dopis...
Ať už se bude konat proces se Saddámem kdekoli a v jakémkoli rámci, je jisté, že na něm především zazní důkazy o jeho nepochybných zločinech.
Stejně tak je pravděpodobné, že Saddám fóra využije, aby před světem připomenul, že kdysi měl mocné ochránce a spojence - v někdejším SSSR, zemích Zálivu a v mnoha státech Západu, od Francie, Německa, Itálie až po USA. Bez nich by nebyl tím, čím byl.
A Saddám, vedený svým zvráceným egem, si bezpochyby nenechá tuto příležitost ujít a objeví se třeba tyto otázky: Proč ti, kteří se proti němu nakonec obrátili, mu kdysi tak velkomyslně pomáhali? Nejde jen o jakési "staré kosti v Saddámově skříni", ale i o politiky, kteří hrají významnou roli nyní a vzpomínky na někdejší spojenectví je mohou zle zaskočit.
Nejvíce Saddámovi pomáhal bývalý SSSR, přestože Saddámův režim posílal irácké komunisty před popravčí čety. Moskva mu dodávala svou nejlepší vojenskou techniku, Migy 29, tanky T-72, rakety Scud, a ještě teď jí za to Saddám dluží miliardy dolarů.
Ale jak poznamenala BBC, mezi současnými západními politiky jsou nejméně dva, jejichž jména zřejmě Saddám při procesu vysloví: francouzský prezident Jacques Chirac a americký ministr obrany Donald Rumsfeld.
Francie byla léta jedním z hlavních dodavatelů zbraní Iráku - v 80. letech šlo Saddámovi až 40 procent francouzského vývozu zbraní včetně nejmodernějších stíhaček Mirage a raket. V roce 1974 Chirac, tehdejší premiér, navštívil Bagdád.
O rok později mu Saddám návštěvu v Paříži oplatil a Chirac ho provedl jadernou elektrárnou. Dohodli se i na prodeji dvou jaderných reaktorů do Iráku - jeden z nich nakonec v roce 1981 zničili Izraelci, neboť se obávali, že Irák jej používá k vývoji atomové pumy. Ještě v roce 1987 poslal Chirac Saddámovi dopis, který začínal slovy "Můj drahý příteli".
Chirac se několikrát zmínil, že v té době vlády řady zemí podporovaly Irák ve válce s Íránem, neboť Irák se jevil "progresivnější". Jen tato válka přinesla smrt milionu Iráčanů a Íránců.
Totéž platilo o řadě západních zemí, které pomáhaly Iráku jak ve vojenské, tak v civilní oblasti, ale i penězi. Podobně iráčtí sousedé v oblasti, například Kuvajt a Saúdská Arábie, viděli v íránské revoluci hrozbu, a proto vedeni heslem "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem" pomáhali Bagdádu, seč mohli.
Stejná logika vedla USA. Pro ně byl noční můrou íránský ajatolláh Chomejní a jeho islámská revoluce z roku 1979, která ho vynesla k moci. Nejmocnější stát světa pokořilo, když Íránci obsadili jejich ambasádu v Teheránu a drželi Američany jako rukojmí více než rok. Pokusy o jejich vysvobození ztroskotaly, což přispělo k tomu, že prezident Jimmy Carter ztratil v roce 1980 veškeré naděje na znovuzvolení.
Když Irák v tomtéž roce napadl Írán,Washington vsadil na Irák. Přitom Američané dobře věděli, že Saddám využívá proti Íráncům i proti vlastním lidem chemické zbraně. "Získali jsme nedávno dodatečné informace, které potvrzují, že Irák použil chemické zbraně," uvádí jedno memorandum americké diplomacie z roku 1983, jak jej cituje BBC.
Přesto se prezident Ronald Reagan (a nepochybně stejný názor zastával i jeho viceprezident George Bush senior) rozhodl, že dále bude podporovat Irák a s tímto poselstvím a osobním dopisem Saddámovi vyslal do Bagdádu v prosinci 1983 Donalda Rumsfelda. Jde o téhož Rumsfelda, který byl kdysi vůbec nejmladším ministrem obrany USA a tutéž funkci zastává i nyní jako sedmdesátník v kabinetu Bushe juniora.
Byl to právě on, kdo minulou sobotu jako první zavolal prezidentovi, že byl Saddám zřejmě dopaden. Jak svědčí zápisy z bagdádského jednání před dvaceti lety, "Rumsfeld řekl Saddámovi, že USA a Irák sdílejí zájmy v obraně před íránskou a syrskou expanzí".
Zároveň záznam, který byl zveřejněn Archivem národní bezpečnosti, shrnuje Saddámovu reakci: "Saddám Husajn vykázal zřejmé potěšení z prezidentova dopisu a Rumsfeldovy návštěvy". V zápisu není ani zmínka o tom, že by Rumsfeld při setkání vznesl otázku použití chemických zbraní, přestože v interview s televizí CNN v roce 2002 tvrdil, že tak učinil.
Španělský list El País k tomu vyjádřil naději, že nadcházející proces se Saddámem snad bude i poučením pro svět, proč neuzavírat konjunkturální spojenectví s diktátory. Ale ani pochybná podpora někdejších přátel (a nynějších nepřátel) Saddáma nesnižuje jeho vlastní odpovědnost.
"Jeden z prezidentových strážců vyvedl ven třicet vězňů. Sám prezident zastřelil jednoho po druhém výstřely ze své pistole. Saddám se smál a očividně si užíval. Všude byla krev... Ti, kteří byli ještě naživu, byli nakonec doraženi." Tak popsal řádění Saddáma jeden očitý svědek.
