Je noc. Dva muži se plíží kolem stěn domů v jihočeském Milevsku. V batohu si nesou výbušninu, mají zbraně. Jejich cílem je sekretariát okresního výboru komunistické strany.
Není snadné se dostat k oknu, za kterým je kancelář, k budově totiž přicházejí zezadu, aby je nikdo neviděl. Přelézají bránu.
Je sice už k půlnoci, ale za oknem je stále světlo. Čekají. Když světlo zhasne, počkají ještě pro jistotu asi patnáct minut a pak půjdou na věc.
"Usoudili jsme, že osoby, které byly přítomny a které světlo zhasly, již odešly, a rozhodli jsme se provést vhození nálože do přízemí sekretariátu a způsobit tak demolování této místnosti,“ popsal o čtyři roky později jeden z útočníků. Jeho spolubojovník rychle pod oknem zapálil lahev s benzinem a vhodil ji dovnitř. Je slyšet cinkot rozbitého skla. Útočník spěchá. Ještě výbušninu a další lahev. Tu už ale zapálit nestihl.
Oba se dávají rychle na ústup.
Další dva odbojáři na ně budou čekat za městem s připravenými motocykly a rychle je odvezou do bezpečí.
Smrtící výbuch
Jenže mezitím už je všechno vzhůru nohama. Výbuch, který v noci na neděli 14. května 1950 zničil sekretariát, byl tak silný, že poškodil celé přízemí domu a strhl i strop v zasedací místnosti. Celková škoda dosáhla částky 200 tisíc korun (před měnovou reformou).
Ale co hůř: při výbuchu byl zabit příslušník Sboru národní bezpečnosti. O jeho smrti se útočníci dozvěděli až druhý den. Pokud však chtěli vyvolat neklid a paniku, akce svůj cíl rozhodně splnila.
Komunisté se začali bát, mezi obyčejnými lidmi se zase začala šířit šeptanda a neklid. "Zdemolování sekretariátu OV KSČ v Milevsku způsobilo doslova poprask,“ napsal o akci historik Tomáš Bursík, který protikomunistický odboj v tamním kraji mapoval.
Odbojáři ostatně nebyli žádnými nováčky. Už o rok dříve podnikli podobný bombový útok na sekretariát v Sedlčanech, ale ten se obešel bez ztrát na životech.
Mužů, kteří tvořili jádro odbojové skupiny s podivným názvem Černý lev 777, bylo celkem šest. Vlastní bombové útoky podnikli dva z nich: Jiří Řezáč a Jaroslav Sirotek. Druhý jmenovaný byl už za války pronásledován gestapem, kterému úspěšně unikl.
Úspěšně budou všichni unikat i komunistické tajné policii (StB), která je dopadne až za čtyři roky. Tři z nich (včetně Sirotka a Řezáče) budou popraveni, další dostanou dlouhá léta vězení. "Bez ohledu na toho mrtvého jsem přesvědčen, že celá skupina Černý lev 777 patří do třetího odboje. Ten příslušník složil přísahu a sloužil určitému režimu,“ říká historik Bursík.
Kdo patřil k odbojářům
Útoky na stranické sekretariáty byly však jen jedním z mnoha projevů odporu proti komunismu. Často působili mezi odbojáři ti, kteří bojovali už předtím proti nacistům.
"V obou odbojích se objevují titíž lidé a stejné skupiny občanů, například studenti, sokolové, skauti, vojáci,“ připomíná historik Eduard Stehlík.
Odbojové skupiny, které zapalovaly stohy či šířily letáky, vznikaly v různých částech země, mnohé z nich však byly od začátku vyprovokovány či kontrolovány StB. Šanci tak měly jen ty, které pracovaly zcela konspirativně. Díky tomu unikli i bratři Mašínové a Milan Paumer, kterým se nakonec podařilo dostat na Západ. Ostatní odbojáři většinou takové štěstí neměli a v podmínkách brutálního režimu ani mít nemohli. Proti situaci například v sousedním Polsku, kde protikomunističtí partyzáni na konci čtyřicátých let ovládali celá území, byl odboj v tuzemsku slabší.
Začít o tom mluvit
Sami političtí vězni jsou přesvědčeni, že je nejvyšší čas začít mluvit o protikomunistickém boji jako o třetím odboji. Jestliže první odboj zahrnuje legionáře, kteří bojovali za samostatné Československo, druhý vojáky a partyzány, kteří se postavili Hitlerovi, třetí má zahrnout bojovníky proti komunismu.
Zákon, který oficiálně třetí odboj uzná a ocení, prosazuje senátor Jiří Liška (ODS). Zákon je ostatně již připraven a nyní projednáván ve výborech Senátu. Prezident by jej mohl dostat k podpisu ještě letos. "Myslím, že je velmi potřebný,“ říká Liška.
Zákon rozlišuje protikomunistický odboj a odpor. "Do odboje patří například sabotáže, zpravodajská činnost a boj se zbraní v ruce. Odpor se týká například lidí, kteří aktivně nebojovali, ale s režimem nesouhlasili a byli za to pronásledováni. Do té první skupiny by patřily stovky odbojářů, ale pravděpodobně ne více než 10 až 15 tisíc. Živých jich je dnes pochopitelně mnohem méně,“ říká historik Stehlík. Odbojáři i příslušníci odporu (těch druhých je neporovnatelně více) budou mít nárok na úřední osvědčení a odznak. Odbojáři by navíc získali práva válečných veteránů, což by v praxi znamenalo především nárok na lepší zdravotní péči. O vydání osvědčení má rozhodovat Ústav pro studium totalitních režimů.
Senátor Liška nepochybuje, že zákon projde v Senátu, ale i ve Sněmovně, kde se o něj nejspíš svede těžší boj. "Proti budou samozřejmě komunisté. Byli by rádi, kdyby se zapomínalo na jejich hříchy,“ říká Liška. "Všechno má své normy, i ten boj. Pokud někdo usiloval o demokracii a lidská práva, tak podmínkou jeho důvěryhodnosti je, že používá prostředky a metody, které jsou v souladu se zákonem,“ říká předseda komunistů Vojtěch Filip. Návrh zákona však zatím nezná. "Zákon tu měl být už dávno,“ říká bývalý politický vězeň František Wiendl.
