S novými plícemi slaví páté narozeniny

Humpolec - Když mu před nějakými šesti lety lékaři oznámili, že ho čekají poslední měsíce života, považoval své dny za sečtené. Nevyléčitelná fibróza plic Miroslava Tejkala už roce 1988 odkázala do plného invalidního důchodu. Dnes třiačtyřicetiletý muž z Humpolce žije a připomíná si pět let od okamžiku, kdy na vídeňské klinice u profesora Waltera Klepetka jako první Čech podstoupil transplantaci plic.

"V té době byly plíce jediným orgánem, který se u nás dosud netransplantoval. Ovšem pro Miroslava Tejkala to byla jediná šance," vzpomíná lékař pražské Thomayerovy nemocnice Kamil Krofta. Miroslava Tejkala s jeho idiopatickou fibrózou vedl jako svého pacienta od dvaasedmdesátého roku. O dva roky později zemřela na stejnou nemoc jeho maminka.

"U mě se fibróza plic potvrdila v pětaosmdesátém roce. A pak se dalších osm let můj zdravotní stav trvale zhoršoval," ohlíží se za nelehkým obdobím Miroslav Tejkal. Když mu na konci tohoto období Krofta řekl, že transplantace je jediným východiskem, neměl už příliš na vybranou. "Naštěstí se mi brzy pomohlo sehnat člověka, díky němuž jsem získal na operaci potřebný milion šilinků. A v polovině července šestadevadesátého roku, když se objevil vhodný dárce, jsem mířil do Vídně," vypráví Miroslav Tejkal. Krofta připomíná, že tehdy Tejkal právě do Vídně nechtěl. "Nakonec jsem ale kývl a udělal moc dobře," říká dnes jeho tehdejší pacient.

Co je fibróza plic?

Závažné plicní onemocnění, které postupně vyřadí plicní sklípky z jejich funkce. Tkáň se spontánně přemění na zcela neúčinnou, přestane v ní docházet k okysličování krve. Nemocný je odkázán na přísun kyslíku náhradním způsobem, jeho organismus není schopen zajistit okysličování ze vzdušného kyslíku.

Měsíc po náročném zákroku byl zpátky doma v Humpolci, za další měsíc už pomáhal kamarádovi ve firmě. Dnes pracuje pro změnu u syna, bez práce by si nedovedl svůj současný život vůbec představit. "Hodně mi to pomáhá. Dělám deset dvanáct hodin denně, jsem mezi lidmi, nemyslím na to, že mě někde píchne nebo že trochu víc zakašlu," pochvaluje si současný způsob života Miroslav Tejkal. Současně přiznává, že s ním lékaři nemají jednoduché pořízení. "Moji lékaři z pražského Motola, kteří dneska na můj zdravotní stav dohlížejí, to se mnou nemají vůbec jednoduché. Často se právem rozčilují, že mě po telefonu léčit nemohou, ale já fakt nemám čas, abych na všechny ty kontroly jezdil," říká omluvně.

Jan Šimonek z týmu profesora Pavla Pafka na třetí chirurgické klinice motolské fakultní nemocnice jeho slova potvrzuje. "Není to ukázněný pacient. Naštěstí si svůj zdravotní stav sám monitoruje pomocí malého spirometru a hodně mu pomáhá i jeho optimismus a chuť do života, i když to určitě není hlavní faktor dnes už jednoznačně úspěšné transplantace. Podstatná byla shoda antigenů mezi organismem pacienta a transplantovaným orgánem, ale těch faktorů bylo daleko více," přidává svůj pohled na dnešní mezník v českých dějinách transplantace plic jeden z ošetřujících lékařů. "Je to úspěch současné medicíny," dodává.

Za úspěch považuje současný Tejkalův zdravotní stav i Kamil Krofta, který onemocnění diagnostikoval. "Byl to krok do neznáma, který ale potvrdil, že i transplantování plic je v našich podmínkách realizovatelným řešením. A Miroslav Tejkal je navíc taková šťastná povaha," hodnotí. Masivnějšímu transplantování nevyléčitelně nemocných plic u nás ale podle něho chybí nedostatek vhodných orgánů, omezená kapacita v současnosti jediného českého pracoviště v Motole i nedostatek peněz. Přesto už v motolské fakultní nemocnici dohlížejí odborníci na devatenáct Čechů a Češek s transplantovanými plícemi, šestnáct z nich už absolvovalo náročný zákrok na klinice profesora Pafka.

Miroslav Tejkal zůstane mezi nimi prvním. A rád poradí i dalším, kteří za ním dneska jezdí, když se mají rozhodnout pro transplantaci. "Lidé se bojí a já se jejich strachu nedivím. Všem říkám, aby do toho ale šli. A možná, že jim často hodně pomůžu i tím, že si před nimi v hospodě s chutí dám bez obav tlačenku s cibulí a pivo. Když mě ve Vídni operovali, tak mi řekli, že mě netransplantují proto, abych zase jenom někde ležel a nic nedělal, ale proto, abych mohl žít normálním životem. A tak žiju," říká optimista s transplantovanými plícemi Miroslav Tejkal.

Pět let po transplantaci plic se Miroslav Tejkal cítí dobře a denně pracuje deset až dvanáct hodin.