Ve středu večer prožíval Londýn euforii. Olympijský výbor mu přiřkl organizaci olympijských her 2012; po celém městě se jásalo, bouchalo šampaňské a ve večerním zpravodajství působila připomínka výročí konce druhé světové války a nacistického bezmyšlenkovitého ostřelování Londýna skoro jako pěst na oko.
Pak přišlo čtvrteční ráno. Obyvatelé hlavního města Británie se probudili a vydali se na nekonečnou každodenní cestu do zaměstnání: na kolech, podzemní dráhou, vlaky, autobusy. Mnozí z nich nedojeli.
V době dopravní špičky otřásla centrem Londýna série explozí. Nejméně tři nálože vybuchly ve vozech podzemní dráhy v londýnské City a těsném okolí. Další zdevastovala střechu a patro autobusu číslo 30, který ze záhadného důvodu opustil svou pravidelnou trasu z Hackney na Marble Arch a vydal se zcela nečekaně směrem k řece. K výbuchu došlo před budovou Britské lékařské asociace. Noční můra se stala skutečností, jak do omrzení opakovaly britské sdělovací prostředky.
Londýnská podzemní dráha přepravuje tři miliony lidí. Její provoz byl okamžitě zastaven; krátce poté přestaly centrum města obsluhovat autobusy.
Metropolitní policie nasadila nouzový plán, který trénovala od září 2001. Střed města zablokovali hasiči, záchranky, policejní vozy a přenosové štáby televize, která přerušila na celý den pravidelné vysílání.
Kdo je doma, vyzývala policie Londýňany, ať zůstane doma, kdo je v práci, ať zůstane tam. O děti ve školách si rodiče nemusí dělat starost.
Člověk by za těchto okolností očekával, že město zachvátí panika. Ale Londýňané znovu prokázali, že jsou nejsilnější v okamžiku krize. Tváří v tvář noční můře terorismu nasadili masku netečné povýšenosti.
Oběti útoku zlehčovaly své krvácející jizvy a poukazovaly na to, že jiní jsou na tom mnohem hůř. Stařičký veterán z druhé světové války na stanici autobusu prohlásil, že to všechno už Británie jednou zažila, on že se na sraz veteránů určitě dostane – nil desperandum.
V ulicích Londýna jsme znovu viděli týž zaražený klid, jaký jsme sledovali v době první války v Perském zálivu nebo po smrti Diany, princezny z Walesu; tlumený, neokázalý postoj, jaký tu můžeme sledovat, kdykoli dojde k nějakému dramatu. Lidé, kteří ještě před pár měsíci zuřivě protestovali proti novému antiteroristickému zákonodárství, se náhle ocitli na jedné lodi s těmi, pro něž je boj proti terorismu denním chlebem. Přehrady padly.
Postoj, s nímž se všichni pokoušeli dodržovat rutinu všedního dne, zamotal hlavu některým britským reportérům.
Jak mohou lidé v takový den chodit po nákupech, jako by se nic nestalo? ptali se. Ale to je právě podstata britského postoje k hrozbě terorismu, odpovídali si sami. Napřed je nabádáme, aby se v době ohrožení snažili žít co možná nejnormálněji. A pak jsme strašně překvapeni, když se tak opravdu chovají.
A to je možná lekce tohoto londýnského čtvrtka.
