Francie se po čtyřech desetiletích vrátila do jednotného vojenského velení NATO. Prezident Nicolas Sarkozy jedním tahem podetnul jeden z pilířů francouzské politiky – a jeden z odkazů Charlese de Gaulla, zakladatele Sarkozyho vlastní politické strany.
Rozhodnutí je v souladu se způsobem, jímž Sarkozy vládne už od svého zvolení v roce 2007. Ať už usiluje o reformu francouzského soudního systému, překresluje správní mapu, navrhuje novou alianci středomořských států anebo budí dojem, že chce skoncovat s dvojznačnou francouzskou zahraniční politikou souhlasu nesouhlasu se Spojenými státy, Sarkozy je nesmírně ctižádostivý.
Problém tkví v tom, že až příliš mnoho Sarkozyho rozhodnutí se ukazuje jako kroky ryze symbolické jako nešťastná Středomořská unie, špatně koncipované jako reforma soudnictví, proti níž se staví prakticky celá právnická obec, nebo nepokrytě vypočítavé jako správní reforma, jíž se tak nějak podařilo zrušit jen ty odbory a regionální samosprávy, které ovládali opoziční socialisté.
zájem státuSarkozyho administrativa, do níž mnozí vkládali tolik nadějí, sklouzává do demagogie a neefektivity. |
Značná část Sarkozyho vládnoucí UMP už s jeho metodou rozhodování začala čím dál otevřeněji vyjadřovat nespokojenost. Místo aby poskytoval seriózní prostor pro rozhodování svému ministerskému předsedovi Françoisi Fillonovi nebo jeho kabinetu, Sarkozy si fakticky uzurpoval téměř všechny mocenské páky pro sebe a své poradce v Elysejském paláci.
Málokdo pochybuje, že Sarkozyho hlavní zahraničněpolitický poradce Jean-David Levitte má větší vliv než francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner. Nejinak v oblasti domácí politiky nemá ministryně vnitra Michèle Alliot-Marie ani zdaleka tak velkou moc určovat agendu jako Claude Guéant, Sarkozyho dlouholetý asistent a generální ředitel prezidentské kanceláře.
Dlouhý nos na vlastní stranu
Přes autoritářské zvyky de Gaulla a Françoise Mitteranda je Sarkozyho personalizace úlohy prezidenta v dějinách Páté republiky bezprecedentní. Sarkozy nijak neskrývá pohrdání členy vlastní partaje, nalákal do svého kabinetu socialisty, jako je Kouchner a Rama Yadeová, náměstkyně ministra zahraničí, a pověřil vysloužilé socialistické politiky, třeba bývalého premiéra Michela Rocarda, vedením národních komisí a zastupováním Francie při dojednávání mezinárodních úmluv. Sarkozy si může dovolit dělat na vlastní stranu dlouhý nos, vzhledem k naprostému kolapsu opozičních socialistů, kteří ve volbách roku 2012 téměř s jistotou propadnou.
kolaps opoziceSarkozy si může dovolit dělat na vlastní stranu dlouhý nos, vzhledem k naprostému kolapsu opozičních socialistů, kteří ve volbách roku 2012 téměř s jistotou propadnou. |
Kdyby Sarkozy vládl efektivně, mohly by se takové politické a institucionální odklony jevit jako závan čerstvého vzduchu ve společnosti, jejíž instituce jsou podle všeho pro multietnickou a postindustriální společnost čím dál méně vhodné (přestože dirigistická Francie si lépe než četné jiné bohaté země zachovala své průmyslové jádro). Právě tak na Sarkozyho pohlíželi mnozí z těch, kdo dali hlas jeho prezidentské nabídce. Navzdory odlišnostem v politických přístupech měl být Sarkozy pro Francii tím, čím byla Margaret Thatcherová pro Británii: někým, kdo zemi vyvede ze slepé uličky, přičemž zachová ty nejlepší rysy dirigismu, ale nakonec dá podnikatelům prostor k růstu, zatočí se zločinností a reformuje školství.
Sarkozy ale nevládne efektivně, jak v hojném množství dokládá rozčarování jeho vlastní strany z prezidenta i údaje z průzkumů veřejného mínění. Manický charakter jeho prezidentského působení – iniciativa přelévající se do iniciativy, kdy každá je zásadním řešením daného problému, veškerá opozice pranýřovaná jako lži, zlý úmysl a zbabělost – už se okoukal.
Předvolební kampaň, nikoli vládnutí
U řady témat, zejména u mezd, liberalizace pravidel zaměstnávání a reformy soudnictví a středních škol, se programy ohlášené s velkou slávou musely odložit nebo stáhnout. Sarkozy téměř bez výjimky svalil vinu na příslušného ministra a pak se obrátil k jinému tématu, kam upřel svůj zájem. Zároveň nepolevuje jeho posedlost touhou vévodit každodennímu zpravodajskému koloběhu, nehledě na chatrnost záminky. Objevuje se na místech trestných činů – nikoli pouličních nepokojů, ale neveřejných zločinů z vášně, kde přítomnost prezidenta republiky nemůže ospravedlňovat vůbec žádný zájem státu.
Vzhledem k žalostnému stavu socialistické opozice není lehké předvídat, jakou cenu – a zda vůbec nějakou – Sarkozy za svůj výkon v úřadu zaplatí. Jeho styl vládnutí – v podstatě předvolební kampaň, nikoli vládnutí – však prakticky garantuje, že nebude dosaženo téměř ničeho skutečně důležitého.
Americký prezident Barack Obama na nedávné tiskové konferenci poznamenal, že nerad bezprostředně komentuje záležitosti obrovského veřejného významu, aniž by si byl naprosto jistý, že dané téma zná – a že ví, co si o něm myslí. Mnozí Francouzi si přejí, kéž by se tato sebekázeň přenesla na Sarkozyho. To se však vzhledem k jeho temperamentu nezdá pravděpodobné. Administrativa, do níž mnozí vkládali tolik nadějí, tak sklouzává do demagogie a neefektivity.
© Project Syndicate, 2009.
o autoroviDavid Rieff je autorem knihy At the Point of a Gun (Na mušce) s podtitulem Demokratické sny a ozbrojená intervence. Jeho poslední kniha, Swimming in a Sea of Death: A Son’s Memoir, je o jeho matce, spisovatelce a kritičce Susan Sontagové. |
