Předloni vydaný dvojdílný román Cesty na Sibiř dokumentaristy a spisovatele Martina Ryšavého (1967) vyvolal mezi kritickou obcí vlnu nadšených ohlasů. Posléze si odnesl cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2009. Přiznám se, že sama jsem byla tehdy k té bezmála sedmisetstránkové próze zdrženlivá. A to přesto, že místy, kdy se rozvleklá "přibližnost" cestopisu ze sibiřské pouti lámala ve vnitřně strhující děj (hlavně ke konci druhého dílu), nedal se autorovi vynikajících filmových dokumentů upřít sugestivní hlas.
O knizeMartin Ryšavý: Vrač Linoryty a grafický design Viktor Karlík. Společnost pro Revolver Revue, Praha 2010, 256 stran, doporučená cena 269 korun. |
Kniha jako zasvěcení
Vrač – česky to slovo znamená lékař, doktor, ale nám samozřejmě může znít i jakási zpotvořenina slova vrah – téměř jistě opět vznikl na pozadí dokumentaristického materiálu. Ze syrovosti záznamu se však Ryšavému podařilo vykřesat obdivuhodný útvar, cosi jako nezadržitelnou slovní průtrž fantaskního moskevského vzdělance; průtrž, pod jejímž veletokem bytuje poezie. Gučevův monolog o životě v putinovském Rusku je zábavný, bolestínsky rozvleklý i mentorský, a nadto v sobě zahrnuje značnou sebeironii i vypravěčské zcizení (když Gučev autora přímo oslovuje), a tím i přiznanou relativitu románové stavby. Svou rafinovaně prostou podobou vlastně otevírá Vrač prostor pro škálu interpretací, aniž by román trpěl rozbředlostí. Ano, i slovník a styl se Ryšavému oproti Cestám na Sibiř zjasnil. Kolik jen žoviálních berliček a trefných dějinných anekdot vkládá autor Gučevovi do řeči, aby samozvaný vrač udržel naši pozornost! A je-li Gučev vračem pro autorovo alter-ego, pak je automaticky i spásně vychytralým léčitelem nás, lhostejností světa mordovaných čtenářů.
Spektákl hoře z rozumu
Formálně je román rozdělen do dvou větších celků, nazvaných podle míst, kde se monolog právě odehrává: Gelendžik a Velká Nikitská. Každá z obou částí by vydala za samostatnou novelu. Spojuje je však ona postava samozvaného vypravěče. Gučev začíná zeširoka, a to v době, kdy v Gelendžiku zuří bora, tedy vichr, který jeho posluchači znemožňuje útěk k moři. Toho využívá hrdina k osvětlení, kým je, a kým už není. Pomocí rozkošatělé fantazie, černé magie, úzkostných existenciálních vizí, tarotu, logiky a vysokého intelektu, který se mu občas zhoupne v naprostou fantasmagorii, pomocí těchto nástrojů, tak vlastních "líšněmu čelavěku" (zbytečnému člověku) hovoří Gučev o absurditě současného Ruska. Hovoří jako Čechovova postava i psanec, hovoří z nutnosti, z nesnesitelné sebestřednosti i z nezbytí, neboť dokud vede řeč, existuje. Z proudu zdánlivě nesouvislého vyprávění postupně vyplouvá napínavý příběh o Gučevově příteli z mládí Bgaševovi, nepřemožitelném režisérovi, co přežil dvanáct svých smrtí, než zemřel v třiatřiceti letech, patrně na důsledky abstinence po dlouhodobém deliriu. První poselství je v této části románu celkem jasné: kdo si je příliš jistý svým životem, kdo se cítí být kostějem nesmrtelným a proto destruktivně pije a (volně cituji) "co se nehýbe, rozhýbá, a potom ošuká", umírá kolikrát dřív než ten, kdo díky starostlivé maminčině péči (tak jako Gučev) skomírá sice hrdě, leč v nedůstojných podmínkách mezi chudými Tagistánci v komunálním moskevském bytě.
Druhá část monologu, o poznání bezvýchodnější Velká Nikitská, se pak odehrává právě v Moskvě. A skeptické vize o Rusku jsou zde v proudu Gučevovi řeči ještě intenzivnější. Gučev skrze svou soukromou apokalypsu a za pomoci divadelně nasvícených obrazů (neboť rekonstruuje i svou minulost v legendárním sklepním moskevském divadle), předvádí realitu současné Moskvy se vším sociálním bezprávím vůči starým lidem, s veškerou sovětskou a postsovětskou krutostí a bezohledností k bližnímu. Nic nového, a přesto jde o silně působící kvaš ruské reality.
Do monologu jsou vloženy Gučevovy roztodivné úvahy filozofické, Gučev nám i plasticky vysvětlí, proč není schopen sám napsat román. Míhá se zde množství aktuálních reálií současného Ruska včetně Anastasijců, podezřelého sektářského hnutí, jež hlásá návrat k přírodě a které se prosazuje i u nás. Nutkavá upřímnost zpovědi Gučeva naráží vlastně jen na vědomí, že sebelepší rekapitulace života je limitována pamětí, jež selhává; bolestí, která překrucuje a studem, který odhaluje lidskost.
Vydržet!
Vrač je dílem jak čitelným, místy vyloženě zábavným, jindy fascinujícím, tak i – přiznávám – místy těžko uchopitelným, pokud se nechceme ztratit v nepřeberných monologických odbočkách. Skrze Gučeva vnímáme život, který by docela už skomíral, nebýt vyprávění, přesněji lásky k vyprávění, důvěry ve slovo a iluzorní touhy po jakési všeobsáhlosti vědění. A jak ví náš hrdina metař: jakýkoliv návrat zpět do lineárního vyprávění je z principu nemožný, protože život je zpravidla podmíněn bezpočtem smrtících proher. Vždyť i ten hrdinův přítel Bgašev měl za života dvanáct smrtí, než se mu to podařilo skutečně zahynout. A tak metař Gučev, náš vrač, který ztratil vše kromě schopnosti řeči a prudkého intelektu, ví i to, že odskok do nehybnosti mlčení se de facto rovná smrti. Zvlášť v realitě putinovského Ruska, zamořeného feudalismem s prvky věčného komunismu a té nejhorší odnože tvrdého kapitalismu.
Vrač tak léčí českého čtenáře z nevyléčitelné choroby postsovětské éry. A i když to zní nepravděpodobně, je tento román přes všechny nutné reálie z bývalé SSSR současně léčbou našich soukromých neduhů, slabostí a osamění. Léčbou v éře smrtící lhostejnosti. Vsadím se, že i autor měl chuť s nahráváním svého hrdiny praštit a utéct od toho, od záznamu i psaní těch hořce vtipných hovorů. Nakolik je stylizoval, to není naše věc. Poselství je jasné: Vydržet! A navzdory vlastní netrpělivosti či rezignaci do úmoru zaznamenávat nesmysly přesně takových vračů, kteří nám ve svém "změněném" stavu vědomí osvětlí skryté souvislosti života víc než kovaný pragmatik z naleštěné kanceláře.
Nebo řečeno střízlivěji: Martin Ryšavý ve Vrači kongeniálně propojil své dokumentaristické oko s viděním prozaika. Vznikl tak prapodivný román, který nemá daleko k filozofickým esejům, sociologickým studiím, dokumentaristickým žánrům, nebýt ovšem toho, že v něm jde – a to především - o syrový projev poezie, toho důvěryhodně posunutého těžiště lidského vnímání.