Vaše rodina toho ze strany Ruska moc pěkného nezažila. Odsun v roce 1944, po návratu v roce 1959 budování života od nuly. Později dvě války... Co vy osobně cítíte k Rusku?
Je po válce, mnoho věcí se změnilo. Situace v Čečensku i v Rusku je lepší. Samozřejmě, během válek jsem byl svědkem mnoha otřesných věcí. Tisíce nevinných lidí byly zabity, zraněny, mučeny. Ale dnes je to jiné. V Čečensku už funguje jiný vzdělávací systém, zdravotnictví je také lepší.
Znamená to, že vůči Rusku nechováte negativní pocity?
Mám mnoho ruských přátel. Než jsem jel do Prahy, byl jsem v Krasnojarsku, kde jsem studoval medicínu, a po pětadvaceti letech jsem tam potkal tehdejší spolužáky a přátele. Všichni jsme byli šťastní. Je potřeba zdůraznit, že to nejsou ruští lidé, kdo nese vinu za války. Je to ruská vláda.
Od doby, co jste v roce 2000 uprchl do USA, jste se do Čečenska několikrát vrátil. Hlavně operovat děti, jež se rodí s vrozenými vadami. Co vidíte, když se dnes procházíte hlavním městem Groznyj?
Pokaždé, když přijedu, je situace lepší a lepší. Vidím nové a hezké budovy, opravená náměstí, fontány, vysazené stromy. Můžu říct, že Groznyj je teď opravdu hezké město.
Ale za jakou cenu? Vždyť to byla ruská vláda, kdo v Čečensku zavedl nynější režim, kdo do čela země dosadil prezidenta Ramzana Kadyrova. A navíc - ruské uniformy a tajné služby přece ve vaší vlasti stále operují.
Samozřejmě. Byla to ruská vláda a spolu s ní někteří bohatí Čečenci. Ale podívejte, ještě nedávno to bylo úplně jiné. Před třemi čtyřmi lety lidé hodně mizeli. Teď je v Čečensku klid. V sousedním Dagestánu a Ingušsku je situace docela jiná a složitá. Ale Čečenci jsou hlavně utahaní z nestability a bojů. Přežili těžká léta. Dneska je tam mnoho nových nemocnic. Jeden problém ale zůstává - pořád je nedostatek lékařů, specialistů. Mnoho jich za války odešlo.
Vaše kniha Přísaha - Chirurg pod palbou je plná syrových popisů válečných krutostí i operací, jež jste prováděl. Při jejím čtení jsem musela některé pasáže prostě přeskočit. A myslela na to, kolikrát jste asi vy osobně měl chuť to celé přeskočit. Prostě se sebrat, vzít rodinu a ujet.
Pracoval jsem ve složité době. Mnohokrát jsem unikl o vlásek. A někdy jsem měl doopravdy chuť toho nechat. Podívejte, ještě dnes, po deseti letech, nemůžu v televizi vidět záběry z válečných konfliktů. Z Iráku, Afghánistánu. Vzpomínky se vracejí a je to nesnesitelné.
Dobrá, tak mi řekněte, kde se bere tohle odhodlání. Musí být vrozené, nebo je dané výchovou? Nebo obojí?
Otec mi vždycky říkal: Čečenský život je velmi těžký, musíš být statečný. On mě nikdy nechválil, nikdy neřekl: Jsi chytrý kluk, jsi skvělý kluk. Říkal pořád jen, že naše dějiny jsou složité a že musím být silný. Že musím pomáhat slabším, ženám, dětem, chránit rodinu. Ale v tom nebyl výjimkou, všechny čečenské rodiny jsou takové.
Většina vašich pacientů za války byli civilisté. Ale léčil jste, věren Hippokratově přísaze, také čečenské ozbrojence a ruské vojáky. Říkáte: Nejsem politik, jsem lékař. Ale taky říkáte: Jsem jenom člověk. Měl jste někdy pochybnosti?
Někdy do mé nemocnice přinesli v tu samou chvíli čečenského ozbrojence a ruského vojáka. A já se musel rozhodovat. Zhodnotit, jaká mají zranění, někomu z nich dát přednost. Přiznávám, že to bylo těžké. Ale vždycky jsem říkal: Tahle nemocnice je mírová. Žádné boje. Tady se prostě jen pomáhá lidem.
Vy jste si opravdu nikdy neříkal: Vyléčím ho a on půjde znovu zabíjet nevinné? Ano, ptám se hlavně kvůli čečenskému polnímu veliteli Šamilu Basajevovi, jemuž jste zachránil život a on pak zorganizoval teroristický útok v Beslanu, při němž zemřely skoro čtyři stovky lidí, většinou dětí.
Já prostě na člověka hledím jako na pacienta. Jednou do mé nemocnice přinesli ruského žoldáka, který se omlouval a říkal, že nikdy nezabil nevinného Čečence. Řekl jsem mu: Nechci to vědět, pro mě jste pacient. Pokud jste zabil nevinného, je to vaše vina a vy sám ji budete muset překonat.
Na světě tedy není nikdo, koho byste odmítl operovat?
Odpovím opět příhodou. Jednou ke mně přinesli jiného ruského žoldáka. Byl sprostý, řval, že mě nenávidí, že jsem bandita a že se ho nemám dotýkat. Byl opilý. Operoval jsem ho a zachránil mu život. A druhý den jsem přišel a viděl změnu. Strašně se omlouval a styděl za své předchozí chování.
Co se dnes děje v Rusku? A co bude dál?
Pořád doufám. Někdy jsem hrozně zklamaný, třeba z korupce. Ta je, myslím, největším problémem. Ale doufám, že to bude lepší. Upřímně, vkládám naděje do prezidenta Medveděva.
Hassan BajevČečenský lékař, plastický chirurg. Narodil se 4. dubna 1963 v čečenské Alchan-Kale do rodiny profesionálního bylinkáře, který za druhé světové války sloužil v Rudé armádě. Stejně jako všichni ostatní Čečenci byl i Bajevův otec v roce 1944 odsunut do Kazachstánu. Bajev studoval medicínu v Krasnojarsku a poté provozoval praxi v Moskvě. Hned zkraje první čečenské války však odjel domů a zůstal až do dubna 2000, kdy musel uprchnout. Smrt mu hrozila z obou stran - od ruských vojáků i čečenských povstalců. S manželkou a dětmi žije v Bostonu. Od roku 2003 předsedá Mezinárodnímu výboru pro děti Čečenska. Do vlasti se vrací operovat děti s vrozenými vadami. |
