V prvních poválečných volbách získali komunisté 40,17 procenta, národní socialisté 23,66, lidová strana 20,23 a sociální demokracie 15,59 procenta.
Důvodem, proč většina lidí hlasovala pro komunisty, byla iluzorní představa, že zatímco Západ nás před válkou zradil, Stalin nejenže porazil nacisty (na to, že s pomocí Spojenců, se u nás brzy zapomnělo), ale byl zosobněním ideje socialismu, spravedlivého řádu, který úspěšně praktikoval v Sovětském svazu.
Po válečném traumatu přišla euforie, a jak známo, některé euforie jsou značně destruktivní.
Dne 30. května 1946 zhodnotilo na svém zasedání ÚV KSČ výsledky voleb a se značným znepokojením hodnotilo vítězství Demokratické strany na Slovensku. Ta získala 61,43 procenta hlasů, což by za normálních okolností vedlo k pohodlné parlamentní většině, jenže jsme byli jedním státem, a tak rozhodnutí Slováků vydat se jinam než k socialismu, bylo zmařeno.
Dva roky po těchto volbách komunisté spolkli sociální demokraty, v jejichž řadách měli dost svých lidí, takže odhlasovaná fúze byla čiročirou fraškou, národní socialisté a lidovci se stali trpěnou součástí Národní fronty a dalších čtyřicet let jsme tu měli rudou totalitu. To je historie. Otázka je, jaká bude budoucnost.
Jak to vypadá před letošními volbami? Premiér varuje před demokratickými stranami jiného střihu, než je rudorůžový, se stejným znepokojením jako kdysi komunisté, poukazuje na demokratický vývoj na Slovensku a v jiných postkomunistických zemích, kde se vydali cestou nesocialistickou.
A přestože sociální demokraté, v jejichž řadách je stejně jako před šedesáti lety víc než dost někdejších členů KSČ, ještě neprošli procesem formálního sloučení s komunisty, takovou nebezpečnou sloučeninu a la binární plyny v praktické politice už dlouho představují.
Premiér a další sociální demokraté hrozí modrou totalitou. Krajská hejtmanství sice na celé čáře ovládla ODS, jenže k tomu, aby mohla zavládnout modrá totalita, by musela vzniknout i nějaká pravicová národní fronta, která by to vzala pěkně do ruky.
Leč po sjednocené pravici ani vidu, ani slechu, takže řeči o modré totalitě jsou jen paranoidním výkřikem, zvláště proto, že sice hejtmani jsou valem modří, ale krajská zastupitelstva tak nebezpečně jednobarevná nejsou.
Malovat modré čerty na zeď je stejně duchaprosté, jako byla druhdy vyhlášená "mobilisace". Co se však víc než jasně rýsuje, je totalita barvy krve, neboť rudá koalice funguje prakticky už pěkně dlouho.
A může nastat stejný efekt jako v roce 1946: mnozí zklamaní voliči si řeknou, že komunisté se za posledních šestnáct let nepodíleli na žádném hospodářském, policejním a jiném skandálu, nezůstaly po nich vybrakované banky a investiční fondy, nebyli zapleteni do jakýchkoliv úplatkářských afér, což znamená, že jsou vlastně tou nejčistší a nejslušnější politickou stranou.
Kdo tomu všemu valem nahrává, je premiér se svým blazeovaně smířlivým postojem ke krvavé komunistické minulosti. Fakt, že sociální demokraté ztratili paměť a poslední zbytky pudu sebezáchovy, který je žene ke krajní levici, jen dokazuje jejich historickou nepoučenost.
Komunisté jsou jako tetanus. Šestnáct let trpělivě čekají v českém politickém hnoji, až přijde jejich chvíle, takže se lze po červnových volbách nadít komunistických třešniček na socialistickém dortu.
Neobjeví-li se tedy v červnu ve volebních urnách dostatečné množství demokratických protilátek, které by zabránily růžovorudé mezalianci, můžeme se dočkat trapných konců.
