Když se v prvních dnech srpnové okupace objevily v Hranicích obrovské nápisy vápnem na zdech, na kterých stálo "Nekrmit - nedráždit", "Svobodu!" či "Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil", málokdo věděl, že je mají na svědomí tehdejší vojáci základní služby z kasáren u nádraží. A málo se to ví vlastně dodnes.
Tanky okupantů v ulicích Hranic v srpnu 1968
Mladí "záklaďáci" z kasáren u hranického nádraží měli štěstí, protože o jejich "výletech" městem, během kterých psali po zdech nápisy proti okupantům, se nikdo nedozvěděl. MF DNES přináší tento příběh po letech jako první.
Sovětský tankista před kasárnami v Hranicích
"V noci 21. srpna 1968 se kolem druhé hodiny ranní vřítil na náš pokoj službu konající dozorčí a začal vykřikovat, že nás napadli Rusi. Vzpomínám si, že někdo zavolal z rohu pokoje něco ve smyslu, aby zmlkl a co pil," popisuje jeden z tehdejších vojáků základní služby, který si nepřál zveřejnit jméno, redakce ho ale zná.
"Stačilo však jen pár vteřin a minut, abychom v úžasu začali pomalu vstřebávat, co se vlastně děje. Snažili jsme se prostřednictvím rozhlasových přijímačů zachytit co nejvíce informací a nových zpráv," dodal.
Ruský tank celou dobu mířil do oken kasáren
Vojáci byli podle něj v šoku, který zvýšila přítomnost tanku na hřišti za kasárnami. Jeho hlaveň byla totiž celou dobu namířená přímo proti oknům kasáren. "Vzpomínám si, že jsme kromě rozhlasu sledovali vysílání z ostravského televizního studia. Byli jsme zavřeni v kasárnách a diskutovali na jediné téma: Je to opravdu skutečnost?" popisuje tehdejší vojín.
Tanky namířené proti hranickým kasárnám
Jak přibývaly další hodiny, stupňovala se mezi vojáky bezmocnost a vyvstávaly otázky, zda je správné, že jsou v kasárnách izolovaní. I přes výzvy ze všech stran k zachování klidu v nich stále rostl pocit, že musejí něco udělat. A tak po vzoru z různých míst celé republiky vzala pětice vojínů kyblíky s vápnem a štětcem a vyrazili nepozorovaně v teplákových soupravách do hranických ulic.
Jedni hlídali a druzí malovali po stěnách náhodně vybraných budov a domů hesla, která byla již všeobecně známá po celé republice, jako například Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša.
Okupanti v ulicích Hranic v srpnu 1968
"Nebyli jsme hrdinové, takový pocit v nás nebyl, ale byli jsme rádi, že můžeme aspoň něco málo vykonat. Vzpomínám si, že jsme museli před spojeneckými vojáky, kteří jezdili po staré Stalince, dnes třídě l. máje, použít několikrát ústupné manévry do bočních ulic a uliček," popsal vojín.
"Vápno nakonec došlo a my jsme se s pocitem, že jsme alespoň něco dobrého udělali, vrátili opět nepozorovaně do kasáren," dodal s tím, že ještě mnoho týdnů po propuštění z vojenské základní služby byla řada nápisů na stěnách vidět.
Tisíce velitelů po čistkách z armády vyhodili
Podle historika Daniela Povolného z Vojenského historického ústavu si sovětští plánovači původně mysleli, že zdejší armádu rozložila kontrarevoluce. "Nejenže tomu tak nebylo, ale navíc když se někde invazním vojskům postavili do cesty Čechoslováci, plány maršálů se hroutily. Sověti měli hrůzu z toho, že se jim vojáci i občané postaví na ozbrojený odpor, i když by byl vzhledem k přesile marný."
Projevy odporu obyvatel Hranic proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy
Navíc se už 21. srpna vyskytovaly ve velení československé armády značné rozpory. Tehdejší ministr národní obrany Martin Dzúr vydal pod velkým tlakem Sovětů rozkaz, aby jeho podřízení "poskytovali jednotkám Varšavské smlouvy maximální pomoc".
Většina z nich se však řídila stanoviskem stranického vedení, tedy zachovat klid, neposkytovat pomoc, ale nepřipustit zbytečné oběti. Někteří z velitelů se navíc připravovali na obranu svých kasáren, pokud budou napadena. Tisíce těchto důstojníků byly v následujících letech při čistkách z armády vyhozeny. Ostatní pak sklonili hlavy a s invazí se smířili.
Velení armády nejspíše podle historika Povolného zabránilo značnému krveprolití, když udrželo vojsko v kritických chvílích "na uzdě".
Při otázce, zda vlastně československá armáda v srpnu 1968 obstála, má Povolný jasno: "Myslím, že ano. Mohla bojovat, ale stálo by to desetitisíce životů - civilistů především. Ideologicky zpracovaní a vystrašení Sověti přijížděli do země, kde čekali kontrarevoluci. Báli se i napít, aby nebyli otráveni. Jejich stres, ale i únava byly natolik velké, že často bezdůvodně stříleli - někdy i sami na sebe."
Kdo s okupací nesouhlasil, byl komunisty trestán
Podle Františka Tomečky z Vojenského sdružení rehabilitovaných Hranice, které mapovalo osud vojáků, kteří měli po srpnové okupaci problémy, si dnes mladí lidé nedokážou příliš dobře tu dobu představit.
"Kdo se nesmířil s ruskou okupací a vyslovil nesouhlas, dostal vyhazov z práce a skončil u dělnických profesí, eventuálně také pod dozorem Státní bezpečnosti. Až do roku 1989 byli tito obyvatelé občany druhé kategorie," popisuje Tomečka.
Připomíná také, že se velmi často perzekuce dotkla také rodinných příslušníků. "Například jejich děti měly problém dostat se na střední školu, o vysoké ani nemluvě. Například mého syna kvůli mým postojům nepřijali ani na průmyslovku," doplňuje.
