Zatímco se jeho vláda snažila odložit prodej elektrárenské společnost ČEZ a místo privatizace zvolila reorganizaci, ministr financí věděl své. Dopředu tušil, že se Fond národního majetku pokusí tyto změny v ČEZ zablokovat, aby jej bylo možné začít hned po volbách opět nabízet investorům. Obě varianty mají něco do sebe. Rozdíl je především v tom, že privatizaci chce také ODS a Jiří Rusnok jí svým mlčením pomohl.
Na tom, že tahá za vlastní provaz, nic nezměnil ani jeho taktický ústup před tlakem premiéra Zemana. Teprve na jeho naléhání se neúspěšně pokusil odvolat předsedkyni FNM, která neposlechla vládní pokyny. Nakonec se to, možná k Rusnokově velké úlevě, nepodařilo. S těmito hrátkami samozřejmě souvisejí Rusnokovy výroky, že si nedovede po volbách představit jinou vládu než velkou koalici sociální demokracie s Klausovou ODS.
U člověka, který startoval z pozice horší, než měl Jan Kasl, můžeme takovou samostatnou politiku vnímat jako osobní úspěch. Jenomže Jiří Rusnok nezačal samostatně konat navzdory tomu, ale naopak právě proto, že jeho pozice v rámci ČSSD je skoro stejně slabá jako v čase, kdy začínal.
Stát se ministerm Špidlových financí nebyl žádný med. Kupříkladu státní rozpočet už dnes, na konci května, téměř dosáhl deficitu vypočítaného na celý rok. V levicových vládách hrají první housle ministři, kteří rozdávají. Jejich kolegové, kteří musejí dobře počítat, aby se stát neocitl úplně bez peněz, bývají po splnění své vedlejší role buď povýšeni, nebo definitivně končí.
Jiří Rusnok viditelně nechce, aby jeho krátká politická kariéra skončila tak rychle. Drobné služby, které prokázal ODS, mu mohou pomoci zpět do ministerského křesla. S pozicí, jakou má ve vlastní straně by se do něj jen tak nedostal. "Kolaborace" s ODS má proto jediný důvod: Rusnok nemá co ztratit, ale může hodně získat.
